Yuiko - povídka

Omlouvám se za pauzu, ale zkoušky teď byly důležitější. Tenhle díl vás snad trochu ukonejší, že se tam nic hrozného nechystá. Tak si ho užijte a zanechte mi komentář :) . . "Otevři pusu a vyplázni jazyk," přikázala mi. Udělal jsem, co po mě chtěla a přitom jí ruce sunul od boků přes pas a ještě výš, než mě zarazila. "Neobtěžujte personál," plácla mě se smíchem přes prsty. Nechal jsem si tedy ještě prohmatat krk a prostě všechno, co Any považovala za vhodné mi zkontrolovat. "Vypadá to s tebou dobře. Řekla bych, že můžeš fungovat bez omezení," usmála se. To byla dobrá zpráva. Být nemocný mě nebavilo. Ještě dřív, než se stihla zvednout a odejít si po své práci, jsem vzal její obličej do dlaní a vášnivě ji políbil. Byla tak překvapená, že se nestihla odtáhnout, jako to poslední dobou dělala častokrát a nakonec se k polibku přidala. "Tohle mi chybělo," usmál jsem se na ni pak. I ona se smála. Pak se uvelebila na pohovku vedle mě a začala si zase číst ...

Tak se zase po menší odmlce hlásím. Věřte mi, dělám co můžu, ale škola se pomalu blíží ke zkouškám a já mám pořád co dělat. Dnešní díl vás jistojistě nepotěší, ale můžu slíbit, že ten další už bude o něco (nebo o hodně) lepší. Tak si užijte čtení: . . "Vezmi ji odsud. Hned! Jeďte na radnici a zůstaňte tam, dokud pro vás nedojdu," zatřásl Dante Trenovi ramenem. "Nemůžu vás tu nechat," odmítl. "Je to rozkaz. Okamžitě ji odveď pryč," přikázal Dante. "Trene, pojď," zatáhla jsem ho za druhou ruku. Cítila jsem, že Dante je opravdu vystresovaný. Teď by nebylo dobré ho pokoušet. "Jak se odsud dostaneme, nenechají nás," zkoušel to Tren jinak. Od nás nalevo se ozval hrozný kravál - povyk, třískání a bouchání a taky hodně světla. Odváděli od nás pozornost. Nečekala jsem, až Tren zareaguje. Otočila jsem se a běžela jsem směrem k ministerstvu, kde byly ustájení naši koně. Tren mě následoval. Našli jsme naše koně a vyrazili pryč, sice velkou oklikou,...

Omlouvám se za zdržení, ale nějak jsem nemohla dopsat pár posledních vět. Jinak pro znalce - Ano, opravdu jsem použila životní zkušenosti :D. Jinak můžu slíbit, že v dalím díle se to mezi nimi trochu vyjasní. Teď ale neředbíhejme a prosím, nechte mi po přečtení komentář :) . . "Anori, kde je ten výpis, co jsem ti před chvíli dal do ruky?" vyštěkl na mě Tren. "Vrátila jsem ti ho, musíš ho mít někde na stole," zamračila jsem se. Tren byl opravdu nesnesitelný, když byl ve stresu. Připravovala se velká prezentace, ve které on hrál velkou úlohu. Příprava na ni mu zabírala veškerý volný čas. Nedělal nic jiného, než jen koukal do tabulek, prezentací a hledal nejrůznější papíry. "Tady nikde není," bručel naštvaně. Vstala jsem ze svého místa a pomohla mu s hledáním. Samozřejmě ho tam měl, zaházený spoustou dalších. "Promiň, vím, že jsem hrozně protivný," políbil mě na čelo a chvíli mě podržel v objetí. "To zvládneš, neměj strach. Se vším ti pomůžu. J...

Je neděle a já se poctivě hlásím s dalším dílem. Bohužel jsem teď ve skluzu se školou, tak nevím, jak to stihnu příští týden. Slibuju, že se budu snažit. . . Řev budíku se ostře zařízl do ticha naší setmělé ložnice. Chtěla jsem se natáhnout a vypnout ho, ale zabraňoval mi v tom fakt, že mě Tren pevně objímal a tlačil mě pod sebe do matrace. S námahou jsem vyprostila jednu ruku a sunula ji po jeho těle, než jsem se uvolnila natolik, abych mohla to řinčení zastavit. Bylo s podivem, že Trena ten rachot ještě neprobudil. Přitiskla jsem mu ústa na rty a doufala, že ho to vzbudí. Normálně bych ho nechala ještě chvíli spát a šla bych připravit snídani, ale ležel na mě tak, že jsem se nedokázala sama zvednout. "Já už jsem vzhůru," zamumlal proti mým rtům, ale oči ještě pořád neotevřel. No dobře, tak to půjde po zlém. Plnou silou jsem zatlačila do jeho ramene a přetočila ho na záda. Konečně jsem byla volná. Rychle jsem vstala, než by mě stihl zase uvěznit ve své náruči a odběhla jsem ...

Hlásím se, hlásím, i když nevím, jestli vám tímhle dílem udělám zrovna radost :D. Jen pěkně čtěte. . . (Anori) "Miláčku?" volala jsem už potřetí. Konečně se objevil ve dveřích od koupelny. "Mohl bys mi ze skříně donést osušku? Zapomněla jsem na ní a nechci zamokřit podlahu," požádala jsem ho. S úsměvem přikývl a za chvíli se vracel s měkoučkou osuškou. "Honem, je mi zima," popoháněla jsem ho. Zabalil mě do ní a přitiskl si mě na hruď, aby mě rychleji zahřál. "Mnohem lepší," zavrněla jsem. Políbil mě do vlasů a nechal mi soukromí. Vůbec mi nechával až moc soukromí. Od té doby, co jsem se k němu vrátila, to bylo jiné. Tren byl hrozně opatrný, nedotýkal se mě, nelíbal mě, nemilovali jsme se. Prostě jako bychom byli jen velmi dobří přátelé. Snažila jsem se mu naznačit, že tohle není potřeba. Jenže on měl strach. Viděla jsem na něm, že si není jistý tím, co si smí a nesmí dovolit. A moje ujištění, že se má chovat jako dřív, mu očividně nestačilo. Usuš...