Yuiko - povídka

Zdravím a hlasím se s dalším dílem. Původně jsem sice nečekala, že to zvládnu, ale než abych se učila, raději jsem psala povídku, jak jinak, že :D. Takže si tenhle díl užijte, protože už vám bohužel nemůžu zaručit, že další díl bude nějak v dohledné době :( . . Sledoval jsem Anori, jak spí. Byla zabořená do židle a podpírala si hlavu rukou. Rozhodně to nemohla být příjemná poloha na odpočívání. Usmyslel jsem si, že se dozvím, co se stalo, že tu se mnou byla 24 hodin denně. Dříve si domů odcházela odpočinout celkem pravidelně, teď se nenechala ničím vyhnat. Do pokoje vstoupil Teruo a zamračil se, když Anori uviděl. Já si přiložil prst k ústům a naznačil jsem mu, aby ji nebudil. "Neměla by tu takhle přespávat. Může si přece kdykoliv jít lehnout k nám na pokoj lékařů," zašeptal tedy Teruo. "Nevím, proč se odsud nechce hnout, ale protože pořád spí na té židli, je hodně unavená. Nech ji spát, dokud je jí to tak pohodlné," požádal jsem ho. Teruo jen přikývl, opatrně se za...

Další pokračování sem stihla celkem rychle. Bude to taková malá omluva za to, že s dalším dílem to bude složitější, páč zkoušky se blíží a na psaní mi tak nezbyde moc čas. Přeji vám příjemné čtení a nechte mi komentář. . . "Tak co, An. Jsi připravená?" zeptal se mě Teruo. Stočila jsem na něj pohled. "Dá se na tohle nějak připravit?" opáčila jsem otázkou. "Jen se tě snažím rozptýlit," zazubil se na mě. Čekali jsme společně v předoperačním sále, až nás anesteziolog vyzve, že můžeme začít s operací. "Stejně pořád nechápu, jak jsi ho přemluvila. Mě to pomalu nenechal ani vyslovit nahlas," přemýšlel pak Teruo. Byl z toho opravdu překvapený. Ani ve snu ho nenapadlo, že by se mi podařilo z Tren vymámit souhlas. "Tak můžete jít na to. Tentokrát tu ale zůstanu a budu to sledovat. Nejsem si jistý přesným dávkování s ohledem na jeho stav, takže pro všechny případy," přišel nám oznámit anesteziolog. Zvedla jsem se a šla za ním na operační sál. ...

Tak se hlásm s dalším pokračováním. Vím, že začíná mít mezery, ale škola mě zaměstnává víc, než by se mi líbilo a mě navíc nejde psát v každé volné chvíli, jen když to přijde :). I tak ale doufám, že na mě nezanevřete a užijete si dnešní díl. Slibuji, že už se blížíme ke konci jejich trápení :). . . Ráno jsem se bála dojít do nemocnice a zjistit stav událostí. Ale víc by mě sužovala ta nevědomost. Tren mě hned ve dveřích přivítal zářivým úsměvem, ale já nějak cítila, že není všechno tak skvělé, jako včera po té operaci. Ale nechtěla jsem to na sobě dát znát. Zkontrolovala jsem všechno, co bylo potřeba. Hodnoty bilirubinu byly špatné a naznačovaly, že játra stále nefungují správně. "Jak se cítíš, zlato?" zeptala jsem se. "Skvěle. Mnohem lépe, než před tou operací," odpověděl hned. Proto jsem si přisedla k němu a vzala ho za ruku. "Tak mě napadlo, že když je mi lépe, nemohla bys mě odpojit od všech těch přístrojů? To pípání mě rozčiluje," poprosil. "Neb...

Tak se hlásím s pokračováním. Je trochu později, než jsem půvdně plánovala, ale zdržela mě volba bakalářky. Pokusím se vydat pokračování co nejdříve. Tak přeji příjemn počtení. . . Jak jsem si včera všechno srovnala v hlavě, najednou se mi výborně spalo. Vstala jsem o dost později než obvykle, ale cítila jsem se výborně odpočatá. Připravená čelit dnešnímu rozhovoru, který mě opět emocionálně vyčerpá. Moje povaha nebyla na takové emoční bomby stavěná. V kuchyni jsem si nabídla pár koláčů, co pekla Juana, pobalila jsem věci, které jsem přinesla Trenovi z našeho domu a vyrazila do nemocnice. "Ahoj Anori, vypadáš o moc lépe, než jak jsi vypadala ty poslední dny," pochválil mě Teruo, kterého jsem potkala v nemocniční recepci. Zdržela jsem se tedy ještě dalších pár minut rozhovorem s ním, kdy mi říkal všechno ohledně Trenova zdravotního stavu za poslední hodiny. "Je divné, že ty hodnoty klesají. Na nic si nestěžuje a při poslední kontrole vypadal celkem zdravě," dumal Ter...

Tak se po delší odmlce opět hlásím s pokračováním. Jde mi to čím dál hůř a pomaleji, to je asi tím, jak stárnu :D. I tak ale doufám, že si dnešní díl užijete, budu radostný ale smutný zároveň, jak už to tak bývá. Přeji pěkné počtení: . . Juana s Airine a Nikem si povídali do pozdních nočních hodin, já šla spát o dost dříve. A ze stejného důvodu jsem také vstala jako první a nepozorovaně se dostala ven z domu. Neobtěžovala jsem se prosit Airine o nějaké šaty, celkem mi vyhovovalo nosit Trenovo oblečení. V nemocnici si mě hned odchytil Teruo, věnoval mi jeden svůj bílý lékařský plášť a požádal mě, abych šla s ním. Do papírů mě zapsal jako externí studentku a já se tak stala Trenovým oficiálním lékařem ještě spolu s Teruem a jedním dalším. "To kdyby s tebou někdo měl nějaký problém. Takhle u něj můžeš sedět celé dny a noci," mrkl na mě. "Děkuju Teruo, to je od tebe moc milé," usmála jsem se na něj. "Tak ho pojďme zkontrolovat. Celou noc byl pod dohledem toho druhé...