Yuiko - povídka

Tak se hlásím s pokračováním...trvalo mi to dlouho, snad se polepším. Začala škola tak budu možná schopná dodržovat nějaký režim :) název mnohé naznačuje. Příjemné počtení :) . . (Anori) Další dva dny za mnou docházel nějaký muž a snažil se mě přímluvami a lichotkami nalomit, abych alespoň trochu uvažovala o jejich straně. Marně, samozřejmě. Nejsem si moc jistá, čeho se vlastně snažili dosáhnout. Copak si mysleli, že jsem tak hloupá, že jim na ty sladké vábivé řečičky skočím? Hodně sázeli na to, že bez Trena se mi již nebude chtít bojovat. Ale já si ujasnila, že se nevzdám. Ať to zkouší, jak chtějí. Třetí den opět přišli. Ovšem poznala jsem, že tentokrát to bude jiné. Prvně nepřišel ten samý chlapík. A navíc jich bylo více. Nervozitou se mi stáhl žaludek, co se bude dít? Jeden z nich uvolnil tu část řetízku, která byla připoutaná k noze postele, a prudce za něj škubl. Kotníkem mi projela ostrá bolest, jak se mi smyčka z řetízku zařízla do kůže. Donutil mě spadnout z postele směrem k ně...

Nesu další pokračování. Doufám, že se vám tento lehce škádlivý díl bude líbit. O pokračování se samozřejmě budu snažit, ale bohužel povinností je čím dál tím více a času méně a méně. Pěkné počtení: . . První, co jsem zaregistrovala, byla příšerná bolest hlavy. Podařilo se mi pohnout rukou a chytit se za místo, které mě bolelo. I přes obvaz jsem cítila bouli. Skvělé. Pak jsem teprve pomalu otevřela oči. Místnost kolem sebe jsem nepoznávala, ani bohatě zdobenou postel s baldachýnem, ve které jsem ležela v saténových šatech, které také nebyly moje. Musela jsem přemýšlet. Kde to sakra jsem? Nemohla jsem se vůbec na nic rozpomenout. Šlo to pomalu. Tren. Proč tu se mnou není Tren? No jistě, předávání zajatců. Zachránili jsme ho. Já se pak běžela podívat na velitele druhé strany a pak…jasně pevnost se začala rozpadat. A pak mám černo. Pamatuju si jen příšernou bolest hlavy. Asi takovou, jako mám teď. Na posteli jsem se posadila a znovu si prohlédla celý pokoj. Byl moc pěkně zařízený. Slezla j...

Nesu pokračování, příjemné počtení: . . Přecházela jsem tam a zpět po naší ložnici. Nenáviděla jsem být v tom pokoji opět sama, bez Trena. Jenže vzdychání Juany a nervózní pochodování Raziela v obývacím pokoji, jsem snášela ještě hůř. Už tři dlouhé dny uběhly od Trenova zmizení. Druhá strana se stále neozvala a já tak mohla jen doufat, že zůstal naživu. A že není někde s Ragarem sám, protože teď by se mu moc dlouho nedokázal bránit. Nenáviděla jsem ho za to, jak mi mého drahého snoubence neustále bral. Proč nemohl pochopit, že se Tren o něj vůbec nezajímá? Ušla jsem dnes už asi tisící kolečko kolem našeho pokoje. Moc jsem nejedla, nespala, vlasy jsem měla rozcuchané a zuby jsem si nečistila už dva dny. Ale bylo mi to jedno. Trápila mě ta šílená bezmoc. Nebylo to tak, že jsem plnila Danteho příkaz zůstat tu. To jenom z půlky. I kdybych se nakrásno rozhodla, že si pro Trena dojdu, neměla jsem to nejmenší tušení, kam bych měla jít. Kde ho hledat. Dante měl kolem sebe ty nejlepší stratégy,...

Tak konečně jsem se dostala k vydávání :D Trvalo mi to vážně dlouho, a další bude asi stejně tak :D ale malé pomalé krůčky se taky počítají. Tak si dnešní díl užijte. . . "Miláčku, můžeme už jít?" popoháněla jsem Trena, který si pořád povídal s Teruem a nevypadalo to, že by se v nejbližší době chystali končit. Přišli jsme za ním původně řešit moji lékařskou činnost a její obhajobu, ale ti dva byli horší jak staré drbny. "Ale no tak, Anori. Od té doby, co je s tebou, nemá na své přátele čas," napomenul mě Teruo, ale zvedl se ze stolu, o který se až do teď podpíral. I Tren se zvedl ze židle, ale trochu se přecenil, po tom dlouhém sezení měl svaly celé zatuhlé, a tak málem upadl. Naštěstí mu Teruo velmi rychle podal pomocnou ruku. "Tohle je k vzteku. Ať se snažím sebevíc, dohromady se dávám tak hrozně pomalu," zabručel Tren a pak přidal tiché poděkování. "Nesmíš na to spěchat, příteli. Chce to svůj čas," klidnil ho se smíchem Teruo a když si byl jis...