Yuiko - povídka

A jsem tu zas :) . . Naše životy začaly plynout velmi stereotypně. Každé ráno vstát, přenést Trena do tábora, starat se o domácnost, chodit do školy. Jediná změna byla v tom, že se mi Tren opravdu snažil více věnovat. Nebylo to úplně podle mých ideálních představ, ale i tak jsem byla spokojená. Obhájila jsem svou lékařskou práci o Trenovi a mojí netypické operaci. Sice bych řekla, že se to lékařům v komisi vůbec nelíbilo, ovšem nemohli mi na to téměř nic říct. Teorie byla díky Teruově pomoci skvěle sepsaná a Tren - důkaz mého úspěchu - jim tam seděl živý, zdravý a nahý do půli těla. Po střelné ráně mu zbyla jen drobounká jizva, kterou jsem nejspíš viděla jen já, protože komise jí nijak nekomentovala. Krevní testy byly v pořádku a Tren byl zpět ve své plné fyzické kondici. Po tomto úspěchu jsem se tedy mohla pustit do realizace stavby zdravotnického střediska. Tren mi v tomto byl velkou oporou a pomocí. I přes své další povinnosti se bezchybně zhostil i tohoto úkolu a velice brzy po tom...

Slibuju to už pár dní, ale teď je to konečně tady :D pěkné počtení: . . "Anori, holčičko, vítej," objala mě Juana hned, jak mě spatřila stát mezi dveřmi. Vzápětí na to už mě táhla dovnitř. "Kdybys mě potřebovala An, budu hlídat někde venku," zavolal za mnou Erik nesměle. Byl vždycky nesvůj, když se ke mně někdo choval takhle přátelsky. Juana pravděpodobně teprve teď zaznamenala, že tu Erik stál se mnou. "Proč venku? Pojďte také dovnitř, dáte si s námi večeři. Bude se vám lépe pracovat s plným žaludkem," zvala ho hned. "Eh…to nebude nutné, madam. Já jsem…jsem tu pracovně," koktal Erik, v obličeji celý rudý. Juana na něj chvíli zírala, než se široce usmála. "Už dlouho mi nikdo neřekl tak uctivě. Jen dál!" popadla ho za loket a vedla ho dovnitř spolu se mnou. U stolu v jídelně již seděli Dany a Raziel, ale oba vyskočili na nohy, když jsme vstoupili dovnitř. Dany se mi hned vrhnul kolem krku, Raziel mi věnoval krátké objetí. "A ty jsi ...

Přináším další pokračování :) . . Vzbudilo mě, když Tren ráno vstával. Ono popravdě bylo nemožné vstát, aniž by mě vzbudil, když jsem mu ležela na hrudníku. "Lásko, vyřídil bys Patrikovi, že dnes musím do školy, aby na mě počkal?" mumlala jsem z peřin. Bylo brzké ráno a já ještě minimálně další dvě hodiny vstávat nemusela. Tren se zasmál. "Hlavně, abys počkala ty na něj," políbil mě na tvář a odešel dolů na snídani. Já znovu tvrdě usnula, vůbec jsem nepostřehla, kdy Tren odešel do práce. Vzbudilo mě až řinčení budíku. I já tedy vstala a udělala si rychlou přípravu do školy. Když jsem vyšla z domu a zamykala vchodové dveře, Patrik na mě opravdu čekal na zápraží. "Ale copak? Dnes mě výjimečně vezmeš s sebou?" zeptal se a sledoval mě přimhouřenýma očima. "Patriku omlouvám se. Vážně mi to nedošlo. Tím, že jsem se přemístila, jsem na doprovod úplně zapomněla," začala jsem se hned omlouvat. A i když jsem si nemyslela, že bylo nutné, aby byl naštvaný, c...

Pokrááááčko: . . Seděla jsem v našem hlavním stanu a poslouchala Trenovy debaty s ostatními veliteli, Dantem, Nejvyšším, několika členy Bratrstva a několika míšenci z mé nové armády, kteří se také přišli podívat jako vybraní zástupci vojska. Původně jsem tu nechtěla být, ale všichni včetně Trena na mé přítomnosti trvali. A když to bylo i Trenovo přání, podřídila jsem se. Jinak bych se neobtěžovala. Měla jsem jen velmi lehkou představu o tom, co vlastně probírají. Technicky vzato jsme já a Tren seděli na jedné straně stolu, a všichni ostatní pak proti nám. Jen Dante s Nejvyšším seděli trochu bokem, jakoby říkali, že se toho zase až tak moc neúčastní. Tren zrovna vyjednával o stavu zásob, které by měli být uložené v blízkosti našeho útočiště, ale ostatní s ním zjevně nesouhlasili. Musel se dohadovat. Nenápadně jsem mu pod stolem položila ruku na stehno, abych ho trochu podpořila. Tren nejevil známky toho, že by si všiml do té doby, než domluvil. Pak si se mnou propletl prsty a viděla jse...