Yuiko - povídka

Nesu pokračování...takže kdo komu lže? . . Každá vteřina trvala nekonečně dlouho. Každou vteřinu jsem si uvědomoval, že mám celé tělo v jednom ohni. Každou vteřinu jsem nenáviděl tu malou čarodějnici o něco víc. Co mi to provedla? Naše strategie neměla mít chybu. Měli jsme připravených tolik různých scénářů. A jak to dopadlo? Jeden velitel mrtvý, Radim měl vážně pořezanou pravou ruku a já ležel na nemocničním lůžku a přál si, aby ta muka už skončila. Chránil nás čaroděj - vážně jsem si myslel, že nám to pomůže. Dokonce se nám je povedlo i na vteřinu oddělit od sebe. Jenže ta čarodějnice je při každém našem setkání zkušenější a tím pádem i nebezpečnější. Jak rychle se dostala zpět pod jeho ochranu. A pak, když jsem Trena držel za paži, už jsem se viděl, jak se s ním vítězoslavně přenesu do své ložnice. Tam bych mu dal tak do těla, že už by se mi nikdy nevysmíval. Prosil by mě o smilování. A já bych mu velkoryse, výměnou za přístup k jeho tělu, vyhověl. Jenže i to mi ta čarodějnice překa...

Pokračování: . . Když bylo po všem, svezl se Tren na kolena a s dalším bolestným zaskučením se pevně chytil za paži. Muselo to být nesnesitelné, když nedokázal trpět tiše jako to obvykle dělával. "Lásko, já se vážně moc omlouvám. To jsem nechtěla. Ale spravím to, slibuju," drmolila jsem a klekala si vedle něj. Tren vždycky nosil bojové tuniky takového střihu, že pravý rukáv byl dlouhý jen do půlky paže. Myslela jsem si, že mu ten rukáv jen vyhrnu, abych se k tomu dostala, ale v tom mi zabránil Tren a jeho bolestivé zasténání. A v tu samou chvíli se u nás objevil Patrik. "Anori, je ti něco?" ptal se hned a vytáhl mě na nohy. Teprve teď jsem si všimla, že jsem zase celá umazaná od krve - hodně to krvácelo a já se ještě nedostala k tomu, abych to zastavila. Nemusela jsem nic říkat, aby Patrik pochopil, že to nejsem já, kdo potřebuje pomoc. Mezitím se kolem nás utvořil hlouček mužů, kteří postávali poblíž a nejspíš si také mysleli, že potřebuji pomoc. Potřebovala bych, ...

A jsem tu zas :) . . Naše životy začaly plynout velmi stereotypně. Každé ráno vstát, přenést Trena do tábora, starat se o domácnost, chodit do školy. Jediná změna byla v tom, že se mi Tren opravdu snažil více věnovat. Nebylo to úplně podle mých ideálních představ, ale i tak jsem byla spokojená. Obhájila jsem svou lékařskou práci o Trenovi a mojí netypické operaci. Sice bych řekla, že se to lékařům v komisi vůbec nelíbilo, ovšem nemohli mi na to téměř nic říct. Teorie byla díky Teruově pomoci skvěle sepsaná a Tren - důkaz mého úspěchu - jim tam seděl živý, zdravý a nahý do půli těla. Po střelné ráně mu zbyla jen drobounká jizva, kterou jsem nejspíš viděla jen já, protože komise jí nijak nekomentovala. Krevní testy byly v pořádku a Tren byl zpět ve své plné fyzické kondici. Po tomto úspěchu jsem se tedy mohla pustit do realizace stavby zdravotnického střediska. Tren mi v tomto byl velkou oporou a pomocí. I přes své další povinnosti se bezchybně zhostil i tohoto úkolu a velice brzy po tom...

Slibuju to už pár dní, ale teď je to konečně tady :D pěkné počtení: . . "Anori, holčičko, vítej," objala mě Juana hned, jak mě spatřila stát mezi dveřmi. Vzápětí na to už mě táhla dovnitř. "Kdybys mě potřebovala An, budu hlídat někde venku," zavolal za mnou Erik nesměle. Byl vždycky nesvůj, když se ke mně někdo choval takhle přátelsky. Juana pravděpodobně teprve teď zaznamenala, že tu Erik stál se mnou. "Proč venku? Pojďte také dovnitř, dáte si s námi večeři. Bude se vám lépe pracovat s plným žaludkem," zvala ho hned. "Eh…to nebude nutné, madam. Já jsem…jsem tu pracovně," koktal Erik, v obličeji celý rudý. Juana na něj chvíli zírala, než se široce usmála. "Už dlouho mi nikdo neřekl tak uctivě. Jen dál!" popadla ho za loket a vedla ho dovnitř spolu se mnou. U stolu v jídelně již seděli Dany a Raziel, ale oba vyskočili na nohy, když jsme vstoupili dovnitř. Dany se mi hned vrhnul kolem krku, Raziel mi věnoval krátké objetí. "A ty jsi ...