Yuiko - povídka

Nesu pokračování. Dnes se trochu vyjasní, co se to vlastně děje :) . . Celá ta záležitost s Trenem a Patrikem mě natolik rozesmutnila, že jsem si svou misi vůbec neužila. Bylo to velice přínosné a o to více mě mrzelo, že na ni nikdy nebudu vzpomínat úplně v dobrém. Pomohlo mi to rozvinout moje již tak dost dobré znalosti a zkušenosti. Ale psychicky jsem tam trpěla. Patrik se mnou sice mluvil, ale ani jednou nenaznačil, že mi věří, že moje verze není vymyšlená a ani mi nevysvětlil, co znamená ten jejich výmysl. Mrzelo mě to, nechtěla jsem o něj přijít, byl to můj skvělý přítel. Když jsme se vrátili k univerzitě a Lizzy se hned rozeběhla ke svým rodičům, taky jsem se chvíli rozhlížela, jestli tam někde Trena neuvidím. Jeho náruč bych tak hrozně moc potřebovala. I přes to, že mi lhal. Ale samozřejmě se neobtěžoval pro mě přijít. Ale vymýšlet si historky, které by ho kryly před Dantem, že mě nechtěl pustit, když mi to ve skutečnosti dovolil, na to čas měl. Patrik mi navrhl, ať jdeme čekat ...

Další pokračování, povedlo se mi to doopravit ještě před cestou: . . Ráno jsem vstal jako obvykle. Ještě pořád jsem byl naštvaný. Přespal jsem u sebe v pracovně, protože jsem ji nechtěl vidět, ale z ložnice, kde je pohodlná postel, jsem ji odmítl vyhodit. Zase tak moc naštvaný jsem nebyl. Zapomněl jsem, že teď mám budík nastavený o hodinu později, protože mě do tábora přenášela Anori. No co, tak jednou přijdu později. Bylo pro mě velkým překvapením, když jsem se v kuchyni srazil s Anori, která chystala snídani. Ani se na mě nepodívala, nepozdravila, ale připravila dva hrnky na kávu a vůbec všechno tak jako obvykle. Odešel jsem se do ložnice obléknout a udělal si ranní hygienu. Pak si sedl ke snídani. Anori seděla na měkkém polštáři a mě kvůli tomu trochu hlodalo svědomí. Byl jsem včera vážně vytočený, může být ráda, že jsem ji nepřetrhl jako hada! Vracel jsem se z boje poměrně veselý. Měl jsem radost, že mě Anori poslechla a nešla se mnou. A že jsem přežil. Takhle silné Shinigami jsem ...

Nesu pokračování...takže kdo komu lže? . . Každá vteřina trvala nekonečně dlouho. Každou vteřinu jsem si uvědomoval, že mám celé tělo v jednom ohni. Každou vteřinu jsem nenáviděl tu malou čarodějnici o něco víc. Co mi to provedla? Naše strategie neměla mít chybu. Měli jsme připravených tolik různých scénářů. A jak to dopadlo? Jeden velitel mrtvý, Radim měl vážně pořezanou pravou ruku a já ležel na nemocničním lůžku a přál si, aby ta muka už skončila. Chránil nás čaroděj - vážně jsem si myslel, že nám to pomůže. Dokonce se nám je povedlo i na vteřinu oddělit od sebe. Jenže ta čarodějnice je při každém našem setkání zkušenější a tím pádem i nebezpečnější. Jak rychle se dostala zpět pod jeho ochranu. A pak, když jsem Trena držel za paži, už jsem se viděl, jak se s ním vítězoslavně přenesu do své ložnice. Tam bych mu dal tak do těla, že už by se mi nikdy nevysmíval. Prosil by mě o smilování. A já bych mu velkoryse, výměnou za přístup k jeho tělu, vyhověl. Jenže i to mi ta čarodějnice překa...

Pokračování: . . Když bylo po všem, svezl se Tren na kolena a s dalším bolestným zaskučením se pevně chytil za paži. Muselo to být nesnesitelné, když nedokázal trpět tiše jako to obvykle dělával. "Lásko, já se vážně moc omlouvám. To jsem nechtěla. Ale spravím to, slibuju," drmolila jsem a klekala si vedle něj. Tren vždycky nosil bojové tuniky takového střihu, že pravý rukáv byl dlouhý jen do půlky paže. Myslela jsem si, že mu ten rukáv jen vyhrnu, abych se k tomu dostala, ale v tom mi zabránil Tren a jeho bolestivé zasténání. A v tu samou chvíli se u nás objevil Patrik. "Anori, je ti něco?" ptal se hned a vytáhl mě na nohy. Teprve teď jsem si všimla, že jsem zase celá umazaná od krve - hodně to krvácelo a já se ještě nedostala k tomu, abych to zastavila. Nemusela jsem nic říkat, aby Patrik pochopil, že to nejsem já, kdo potřebuje pomoc. Mezitím se kolem nás utvořil hlouček mužů, kteří postávali poblíž a nejspíš si také mysleli, že potřebuji pomoc. Potřebovala bych, ...