Yuiko - povídka

 Další pokračování příběhu :) „Anori Hokaido byla dnes předvolána před tribunál, aby se zde zpovídala ze svého zločinu. Konkrétně zabití Siriomis, čarodějky, která měla být předána tribunálu a měla být spravedlivě souzena. Toto rozhodnutí Anori nenáleželo, přesto ho učinila a nelze ho vzít zpět. Navrhuji hlasování o její vině a vynesení trestu, který jí za její těžký zločin bude udělen,“ spustila jedna z čarodějek sedících v čele, patřících k tribunálu. Mezi čarodějkami to opět začalo šumět. Bylo vidět, že některé souhlasí a předpokládala jsem tedy, že jsou do tohoto falešného procesu zapojeny. Byly tu i takové, které nesouhlasily s postupem. A byly tu i takové, které mlčely a čekaly, co se bude dít dál. „Chápu, proč si Anori přivedla svědky. Tohle mi nezní spravedlivě. Tohle není soud rozhodující o tom, jestli je nebo není vina. Vy už jste se rozhodly a jen po nás chcete odsouhlasit trest. Takhle to ale nesmí a nemůže fungovat. Nejprve musíme slyšet všechna fak...

Přináším další pokračování, ve kterém se konečně kousek posuneme blíž k procesu :) (Patrik) Seděl jsem u nich doma v obývacím pokoji a jen nevěřícně zíral na Trena. To přece nemohl myslet úplně vážně. „Já si nemyslím, že je tohle dobrý nápad,“ zavrtěl jsem pak hlavou a vyjádřil se i nahlas. Tren mi tu totiž právě navrhl, abych v případě, že ho čarodějky opravdu vyhostí, zaujal jeho místo jakožto ochránce vyvolené. „Proč ne? Já v tom nevidím zase tak závažný problém,“ pokrčil Tren rameny, pohledem ale sledoval Anori, která seděla vedle něho, paže měla pevně obtočené kolem těla a ve tváři výraz té nejhlubší deprese. No uznejte, nebylo zrovna typické, aby na pohovce seděli opravdu jen vedle sebe a nijak se nedotýkali. „Tak zaprvé nemám žádnou z tvých výhod meertalena. Nevnímám situaci kolem ní jinak, nemám ta vaše vidění, pokud by byla v nebezpečí. A ani je mít nikdy nebudu. Kolikrát se stalo, že víš něco dopředu, díky tomu reaguješ rychleji než my ostatní a tím pádem jsi dokázal zabránit...

Po tomhle našem rychlém dostaveníčku jsme zůstali na mém pracovním stole ještě chvilku ležet. Jen jsme se jeden druhému dívali do očí. Tren mi prsty jemně pročesával vlasy a snažil se zklidnit svůj dech. „Původně jsem tě přišel vyzvednout, že půjdeme domů,“ ušklíbl se pak a narovnal se, mě vytáhl sebou. Ovšem já ještě nebyla připravená vstávat. Nohy jsem stále měla jako ze želé, a tak se mi hned podlomila kolena. Takový efekt na mě měl jen on, můj snoubenec. Než jsem ale stihla upadnout, už jsem si hověla v Trenově náruči. „V pořádku?“ staral se pak hned. „Ano, jenom potřebuju ještě chvilku na to se sebrat,“ pousmála jsem se. Tren si vyskočil zpátky na můj pracovní stůl, mě si posadil do klína a pomalu se se mnou kolébal ze strany na stranu. Dával mi čas. Já ho objala kolem krku a schovala mu obličej do hrudi. „Omlouvám se. Slíbil jsem, že na tebe ve vzteku nesáhnu. A on mě neskutečně rozčílil. Jak si může dovolit ti něco takového nabídnout? A tys v první chvíli vypadala, jako že to zv...

Nesu pokračování! :) Tu noc jsem nespala. V hlavě se mi neustále přehrávaly nejrůznější scénáře, které se mohly přihodit. A všechny pro mě byly zdrcující. Nevěděla jsem, jak z téhle situace ven. Tren si stál tak pevně za tím svým pitomým nápadem, že se nechá potrestat místo mě. Věděla jsem, že u něj čarodějky nebudou váhat s nějakým přísným trestem. V nejlepším případě ho vyhostí jen na omezenou dobu. V horším případě napořád. A na tu nejhorší možnost bylo příliš bolestivé i jen pomyslet. Tu bych ale nikdy nedopustila. A Dante také ne. Musím si s ním promluvit. On jistě uzná absurditu Trenova jednání! „Neuzná. Bude se mnou souhlasit a ty to víš,“ zamumlal vedle mě Tren. Očividně ani on nespal a probíral se mi v hlavě. Nejdřív jsem se chtěla naštvaně uzavřít, ale pak jsem si vzpomněla na naši dohodu, že naše mysli nám budou k dispozici neustále, a taky na fakt, že mě má ve své hlavě pořád, kdežto on mi většinou dopřává soukromí. Neměla jsem právo se zlobit. „Jsi jeho kmotřenec. Nenechá ...