Yuiko - povídka

Sice jsem tomu moc nevěřila, ale tu neděle a já stihla naťukat pokračování. Vím, že je to blbě utržené, ale aspoň se víc budete těšit na pokračování. Za komentáře budu ráda :) . . "Anori, no tak, pusť mě dovnitř, jsi tam už strašně dlouho," klepal Tren na dveře od koupelny. "Jdi pryč, jsem v pohodě," křikla jsem nazpátek a vypláchla si pusu. Úplně dobře mi nebylo, ale to mu nehodlám vykládat. Konečně jsem uvolnila koupelnu a zamířila do kuchyně. Bylo mi zle od žaludku, na jídlo jsem neměla ani pomyšlení. "Marion, co si dáte k snídani?" zeptala jsem se. "Nedělej si starosti, nesnídám," zavrtěla Marion hlavou. Výborně, to nám vyruší moje ranní zdržování. Chtěla jsem Marion v práci co nejvíce vyzpovídat a odpoledne se zase jelo za čarodějkami. "V tom případě můžeme jít," kývla jsem a začala si oblékat kabát. "Kam si myslíš, že jdeš, mladá dámo? Do postele ten kabát nebudeš potřebovat," zarazil mě v hale Tren. "Jdu samozřejmě...

Tak se omlouvám za týdenní zpoždění, ale nějak jsem to nemohla dopsat. Díl je o malinko delší, tak to berte jako takovou malou omluvu. Příště to snad stihnu včas, začíná mi škola, tak nevím, jak budu zvládat. Jinak přeji příjemné počtení a nechte mi komentář: . . Konečně bylo pondělí a já mohla opět vyrazit na ono místo, kde se scházely čarodějky. Vybavená všemi bylinkami, které jsem nasbírala v lese, šátkem přes hlavu a dlouhou sukní jsem vystoupila z auta, které jsem opět nechala stát pěkný kus cesty od lesa. Byla jsem dost zvědavá, jak provádějí své rituály a různé přípravy, včetně připravování léčivých mastí, na které jsem sbírala bylinky. Nebyla jsem si jistá, jestli pozemské čarodějky dokáží kouzlit jen ze své podstaty, nebo jaké k tomu Lorena používá prostředky. Stihla jsem dojít jen na tu louku, na které jsem zůstala i minule. "Sestro, čekaly jsme tě," promluvila jedna z čarodějek, které na mě čekaly na její druhé straně. Mlčky jsem došla až k nim. "Máš, co jsme ...

Je neděle a já se můžu chlubit s pokračováním. Tak přeji příjemné počtení a věřte, že na pokračování už se pracuje. . . Ztichlým pokojem se rozřinčel budík. Chtěla jsem ho plácnutím zastavit, ale místo do budíku jsem uhodila někoho vedle sebe. "Au, zlato," zabručel Tren. "Promiň, kde je ten budík?" ptala jsem se rozespale. "Na tvé straně postele," odpověděl, natáhl se přese mě a pokojem se konečně rozhostilo ticho. Vydechla jsem. "Odmítám vstát, nemůžeš jít do práce jen ty?" brblala jsem. "Vzhledem k tomu, že jsem momentálně bez práce, vypadalo by to podezřele," zavrtěl Tren hlavou. "Dobře, já lezu," vyhrabala jsem se konečně z peřin. "Co budeš dneska dělat?" ptal se Tren a taky vstal. "Je čtvrtek, pokusím se dostat k těm čarodějkám. Jinak budu muset čekat až do pondělí," odpověděla jsem a soukala se do teplých punčoch. Znala jsem jejich zvyky velmi dobře, věděla jsem, že jejich ženství je pro ně nejdůležit...

Omlouvám se, ale včera jsem na to úplně zapomněla, vydávám tedy dnes. Doufám, že si díl užijete a pilně pracuji na pokračování, tak snad bude zavčasu. . . V práci jsem byla celý den zavřená u sebe v kanceláři. Nechtěla jsem vůbec vycházet ven. Čekala jsem, že pro mě Tren večer přijde, ale neudělal to. Trochu mi to zkazilo už tak pochmurnou náladu. Ale co. Dojít zvládnu i sama. Loudala jsem se, neměla jsem náladu vůbec na nic. "Ahoj," volala jsem už ode dveří. Tentokrát tu nic nevonělo. To opravdu nedělal vůbec nic? Slyšela jsem je z obýváku. Došla jsem až tam a našla je všechny tři sedět na pohovce. "Ahoj, chlapci? Nikdo mě nevyzvedl, plotna je studená, co jste dělali celý den?" dala jsem si ruce v bok. "My dva byli s tebou v práci, jako obvykle," bránil se hned Erik s Patrikem. "A já chtěl něco dělat, ale upadl mi vysavač na nohu a asi jsem si zlomil prst," přiznal se Tren. Přistoupila jsem blíž. "Opravdu? Ukaž mi to," zajímala jsem se...

Jak jsem slíbila, je neděle po pauze a já se donutila napsat pokračování. Myslím, že už název mluví za vše, tak přeji příjemné počtení a nechte mi komentář: . . Jak se mi původně nechtělo jet na hory pryč od případu, tak se mi teď zase nechtělo zpátky. Doba, kdy důkazy a stopy přicházely jedny za druhými, byla pryč. Teď jsem opět byla na mrtvém bodě. K tomu, abych byla vyřešení případu zase o něco blíž, bych totiž potřebovala najít ony pozemské čarodějky, na které všechny indicie ukazují a přinejlepším se stát jednou z nich. Ovšem otázka byla jak se k nim dostat, a kde vůbec takovou informaci hledat? Seděla jsem u stolu ve své kanceláři, hlavu položenou na pracovní desce mezi samými papíry, které byly všechny naprosto k ničemu, a utápěla jsem se v pocitu vyhoření. Probralo mě, když mi v zorném poli přistál hrníček s horkou kávou. Zdvihla jsem pohled a setkala se s tím Trenovým. "Kde ty to kafe pořád bereš?" zeptala jsem se místo poděkování. "Když ty ráno sedíš u snídaně ...