Yuiko - povídka

Tak po delší odmlce se opět hlásím s pokračováním, přes tu školu na to prostě nemám tolik času, kolik bych ho potřebovala. Doufám, že i tak si díl užijete a necháte když tak komentář :) . . "Přidej, Anori. Slibuji, že pak si odpočineš, ale teď poběž," pobízel mě Tren ke stále rychlejšímu běhu. Už jsem sotva pletla nohama. Běžela jsem už čtyři hodiny v kuse a moje tělo prostě vypovídalo službu. Snažila jsem se donutit se k dalšímu výkonu, ale nohy mě pálily tak moc, že jsem myslela, že každý další krok bude můj poslední. Kdyby mě Tren nedržel tak pevně za ruku, už dávno bych to vzdala. Ale on mě táhl pořád dál. Konečně se před námi objevila strážní chata, kterou jsme hledali. Už jsme cestou potkali dvě, ale obě patřili nepříteli a ten by nás asi moc neuvítal. Tahle byla naší strany. Tren ještě přidal a já už za ním spíš jen vlála, nevzpomínám si, kde jsem vzala sílu dál pohybovat nohama. Vpadli jsme dovnitř bez klepání a hned za sebou zastrčili závoru. Nepřítel nám byl celou d...

Omouvám se za tu pauzu, ale škola si nevybírá a vždy se trefí do týdne, kdy vůbec nestíhám. Teď mám našlápnuto na pokračování, tak snad nebudu mít zpoždění. Přeji pěkné počtení: . . "Anori, vstávej," budil mě hlas, který rozhodně nepatřil Trenovi. Neochotně jsem se chtěla překulit na druhý bok, ale nešlo to. Otevřela jsem oči a rychle si vzpomněla, kde jsem, když jsem se dívala do stříbřitých očí toho fialovovlasého hajzla. V tu chvíli mi taky došlo, že Tren za mnou nesedí. Začala jsem se cukat v poutech, abych se mohla otočit, ale opravdu tam nebyl. "Co jsi s ním udělal? Kam jsi ho odvedl?" začala jsem panikařit a vzpouzet se. "Uklidni se, slyšíš? Přinesl jsem ti snídani," snažil se mě chytit, ale já dělala všechno proto, aby toho nebyl schopen. "Chci vědět, kde je!" křičela jsem. Ragar se mnou zatřásl tak silně, až jsem se zalkla. Tohodle výpadku využil ke své odpovědi. "Někdo si usmyslel, že od něj přece jen chtějí slyšet pár odpovědí. An...

Mám sice denní zpoždění, ale včera jsem dorazila na kolej opravdu pozdě večer a už jsem neměla sílu nic vydat. Teď jsem konečně našla příležitost a obrázek, abych vás mohla potěšit (nebo nepotěšit - jak koho) dalším dílem. Přeji příjemné počtení a za komentář budu ráda ;) . . Byli jsme už druhý den na cestě. Směřovali jsme k jedné pevnosti, kde podle našich zvědů mělo být dost zásob strany odporu, ale jen málo stráží. Údajně to bylo strategické místo pro nás, abychom zaútočili a trochu je poplašili. Jela jsem hned vepředu vedle Trena. Museli jsme udržovat takové tempo jízdy, abychom se jako družina drželi pohromadě, takže Tren musel jet pomaleji než obvykle a já ho tak krásně stíhala. Chtěla jsem si ho užít alespoň takhle, když Dante rozhodl, že budeme stát každý na jiné straně bojiště. Tren v první linii a já někde více vzadu s ostatními čaroději. Nechtěl, abych přímo bojovala. Budeme jen pomáhat kouzly první linii, aby se jim podařilo lépe odrazit nepřítele. Měla jsem o Trena strach,...

Sice jsem avizovala, že díl nebude, ale pravděpodobně mou šedou kůru mozkovou něco osvítilo, že byla schopná si všechno zapamatovat a ještě mi zbyl čas na povídku. Tak tady ji máte a v příštím díle se snad konečně dočkáš Kuroki ;). . . Prodírala jsem se zástupem lidí ven z koupaliště. Mohli jsme mluvit o štěstí, že jsme měli tu možnost přijít dříve, protože sem snad přijela celá Kanada. Opravdu jsem musela používat lokty a trochu kopat, abych si vydobyla každý metr směrem ven. Tren už tam na mě čekal, dokonale upravený, se suchými a do všech směrů rozcuchanými vlasy, ostatně tak, jak je měl vždycky a zatraceně mu to slušelo. "Je to hrůza, už jsem myslela, že se ven ani nedostanu," stěžovala jsem si, když jsem konečně stála vedle něj a dopínala si halenku. Do dámských šaten se nahrnul takový zástup lidí, že jsem vzdala možnost se v klidu obléknout a vysušit si hlavu. Snažila jsem se teď tedy zachránit, co se dalo. Tren srovnal naše věci do společné tašky a pak mi pomáhal rozče...

Tak se opět hlásím. Vzhledem k tomu, že tahle intra nikdo nečte, asi nemá cenu sem cokoliv psát. Navíc si myslím, že název mluví za vše. I tak ale podotknu, že tohle je spíš takový oddechový dílek :D už na ty nerváky taky nemám, musím se zregenerovat na příště. Přeji příjemné počtení a nechte mi komentář: . . Donesl jsem Anori zpět na louku, na které jsme se poprvé setkali s Lorenou a jejími stoupenkyněmi. Z její strany tam už nebyl nikdo. Jen uprostřed seděla Marion s Patrikem a Erikem a o něčem tiše diskutovali. Když nás spatřili, vyskočili na nohy. "Stalo se něco?" ptala se Marion starostlivě. "Ne, je jenom unavená. Půjčovala si ode mě trochu moci, aby byla schopná Lorenu porazit," vysvětlil jsem to. Zdálo se mi totiž, že Anori cestou usnula, takže by nemohla odpověď. "Chci se vrátit co nejdřív domů a jít si lehnout," hlesla. Aha, takže nespala. "Dobře, co kdybyste se s Anthonym přenesli domů, a já odvezu zbytek autem?" navrhl Patrik. To mu An...