Yuiko - povídka

Tak se hlásím s pokračováním. Je trochu později, než jsem půvdně plánovala, ale zdržela mě volba bakalářky. Pokusím se vydat pokračování co nejdříve. Tak přeji příjemn počtení. . . Jak jsem si včera všechno srovnala v hlavě, najednou se mi výborně spalo. Vstala jsem o dost později než obvykle, ale cítila jsem se výborně odpočatá. Připravená čelit dnešnímu rozhovoru, který mě opět emocionálně vyčerpá. Moje povaha nebyla na takové emoční bomby stavěná. V kuchyni jsem si nabídla pár koláčů, co pekla Juana, pobalila jsem věci, které jsem přinesla Trenovi z našeho domu a vyrazila do nemocnice. "Ahoj Anori, vypadáš o moc lépe, než jak jsi vypadala ty poslední dny," pochválil mě Teruo, kterého jsem potkala v nemocniční recepci. Zdržela jsem se tedy ještě dalších pár minut rozhovorem s ním, kdy mi říkal všechno ohledně Trenova zdravotního stavu za poslední hodiny. "Je divné, že ty hodnoty klesají. Na nic si nestěžuje a při poslední kontrole vypadal celkem zdravě," dumal Ter...

Tak se po delší odmlce opět hlásím s pokračováním. Jde mi to čím dál hůř a pomaleji, to je asi tím, jak stárnu :D. I tak ale doufám, že si dnešní díl užijete, budu radostný ale smutný zároveň, jak už to tak bývá. Přeji pěkné počtení: . . Juana s Airine a Nikem si povídali do pozdních nočních hodin, já šla spát o dost dříve. A ze stejného důvodu jsem také vstala jako první a nepozorovaně se dostala ven z domu. Neobtěžovala jsem se prosit Airine o nějaké šaty, celkem mi vyhovovalo nosit Trenovo oblečení. V nemocnici si mě hned odchytil Teruo, věnoval mi jeden svůj bílý lékařský plášť a požádal mě, abych šla s ním. Do papírů mě zapsal jako externí studentku a já se tak stala Trenovým oficiálním lékařem ještě spolu s Teruem a jedním dalším. "To kdyby s tebou někdo měl nějaký problém. Takhle u něj můžeš sedět celé dny a noci," mrkl na mě. "Děkuju Teruo, to je od tebe moc milé," usmála jsem se na něj. "Tak ho pojďme zkontrolovat. Celou noc byl pod dohledem toho druhé...

Tak se hlásím s pokračováním, nepochválíte mě, ale věřte, že se mi tyhle smutné díly píší daleko lépe, než ty veselé a šťastné :D. Myslím, že i název napovídá, že duch dnešního dílu nebude zrovna dvakrát optimistický. Tak přeji v rámci možností pěkné počtení: . . Jak se má tvářit člověk, kterému se ve vedlejší místnosti hroutí svět? Má brečet, má se usmívat a snažit se tak uchlácholit své okolí, má hledět do prázdna? Seděla jsem na chodbě před operačním sálem a bokem jsem se opírala o Patrika. Měla jsem pocit, že kdyby tam nebyl, pravděpodobně bych se zhroutila. Byl moje opora. Nemůžu říct, jak jsem se zrovna v tu chvíli tvářila, ovšem měla jsem pocit, že tohle tělo není moje. Nic mě neposlouchalo. Nedokázala jsem plakat, a vlastně ani jen tak hledět do prázdna. V hlavě mi hučelo a já tak měla pocit, že se co nevidět zblázním. "Anori, jsi v pohodě? Nechceš třeba kafe nebo tak?" promluvil na mě Patrik. Zavrtěla jsem hlavou. Pokud se teď zvedne a odejde, přestanu se ovládat. To...

Tak se vám hlásím s pokračováním. Další díl už je také rozpracovaný, tak doufám, že na sebe nedá dlouho čekat, ať vás zbytečně nenapínám :). Přeji tedy pěkné počtení: . . Krev, úplně všude byla krev. Nebo jen na mých rukou? Ne, opravdu byla všude. Probudila jsem se s tlumeným výkřikem. Ležela jsem obličejem zabořeným do polštáře, který ten zvuk utlumil. I tak to ale bylo dost hlasité, aby to vzbudilo Trena, který ležel vedle mě. "Co se děje, lásko?" staral se hned. Bez odpovědi jsem mu jen přehrála svůj sen. Vlastně to ani nebyl sen. Neviděla jsem nic konkrétního, jen svoje zakrvácené ruce a měla jsem z toho hrozný pocit. "Co myslíš, že to znamená?" ptal se pak Tren tiše. "To já nevím. Tohle bylo divné," zavrtěla jsem hlavou. "Zapomeň na to, ano? A snaž se usnout, nebo alespoň odpočívej," chlácholil mě Tren. "Tak mě prosím pevně obejmi, ať mi to jde lépe," žadonila jsem. Cítila jsem se bezpečnější, když jsem byla schoulená v jeho náručí...

Moc se omlouvám za to velké zpoždění. Tenhle díl jsem měla asi 14 dní napsaný kromě jednoho odstavce, na kterém jsem se naprosto zasekla. A po dopsání jsem prostě nebyla schopná to po sob přečíst. Doufám, že teď už to bude o něco lepší :) přeji vám tedy pěkné počtení a obzvlášť Kuroki bude mít ke konci radost :D . . "Kam zase běžíš?" bručela jsem z postele, když jsem po probuzení opět viděla Tren se už oblékat. "Nikam neběžím. Jen nechci, aby nás takhle někdo vyrušil," usmál se a posadil se ke mně na postel. Taky jsem se posadila, aby mě mohl snáze políbit. "A nebo prostě jen pospícháš na ranní cigaretu a myslel sis, že to zvládneš i bez mého lamentování," ušklíbla jsem se pak. Povzdechl si. "Já toho nechám, slibuji. Až na to bude vhodná příležitost," vzal mě za ruku. "A to bude kdy?" nenechala jsem se tak snadno rozptýlit. "Až bude všechno kolem tebe v naprostém klidu," políbil mě na čelo. "Stejně ti nedám svoje požehnán...