Yuiko - povídka

Slibuju to už pár dní, ale teď je to konečně tady :D pěkné počtení: . . "Anori, holčičko, vítej," objala mě Juana hned, jak mě spatřila stát mezi dveřmi. Vzápětí na to už mě táhla dovnitř. "Kdybys mě potřebovala An, budu hlídat někde venku," zavolal za mnou Erik nesměle. Byl vždycky nesvůj, když se ke mně někdo choval takhle přátelsky. Juana pravděpodobně teprve teď zaznamenala, že tu Erik stál se mnou. "Proč venku? Pojďte také dovnitř, dáte si s námi večeři. Bude se vám lépe pracovat s plným žaludkem," zvala ho hned. "Eh…to nebude nutné, madam. Já jsem…jsem tu pracovně," koktal Erik, v obličeji celý rudý. Juana na něj chvíli zírala, než se široce usmála. "Už dlouho mi nikdo neřekl tak uctivě. Jen dál!" popadla ho za loket a vedla ho dovnitř spolu se mnou. U stolu v jídelně již seděli Dany a Raziel, ale oba vyskočili na nohy, když jsme vstoupili dovnitř. Dany se mi hned vrhnul kolem krku, Raziel mi věnoval krátké objetí. "A ty jsi ...

Přináším další pokračování :) . . Vzbudilo mě, když Tren ráno vstával. Ono popravdě bylo nemožné vstát, aniž by mě vzbudil, když jsem mu ležela na hrudníku. "Lásko, vyřídil bys Patrikovi, že dnes musím do školy, aby na mě počkal?" mumlala jsem z peřin. Bylo brzké ráno a já ještě minimálně další dvě hodiny vstávat nemusela. Tren se zasmál. "Hlavně, abys počkala ty na něj," políbil mě na tvář a odešel dolů na snídani. Já znovu tvrdě usnula, vůbec jsem nepostřehla, kdy Tren odešel do práce. Vzbudilo mě až řinčení budíku. I já tedy vstala a udělala si rychlou přípravu do školy. Když jsem vyšla z domu a zamykala vchodové dveře, Patrik na mě opravdu čekal na zápraží. "Ale copak? Dnes mě výjimečně vezmeš s sebou?" zeptal se a sledoval mě přimhouřenýma očima. "Patriku omlouvám se. Vážně mi to nedošlo. Tím, že jsem se přemístila, jsem na doprovod úplně zapomněla," začala jsem se hned omlouvat. A i když jsem si nemyslela, že bylo nutné, aby byl naštvaný, c...

Pokrááááčko: . . Seděla jsem v našem hlavním stanu a poslouchala Trenovy debaty s ostatními veliteli, Dantem, Nejvyšším, několika členy Bratrstva a několika míšenci z mé nové armády, kteří se také přišli podívat jako vybraní zástupci vojska. Původně jsem tu nechtěla být, ale všichni včetně Trena na mé přítomnosti trvali. A když to bylo i Trenovo přání, podřídila jsem se. Jinak bych se neobtěžovala. Měla jsem jen velmi lehkou představu o tom, co vlastně probírají. Technicky vzato jsme já a Tren seděli na jedné straně stolu, a všichni ostatní pak proti nám. Jen Dante s Nejvyšším seděli trochu bokem, jakoby říkali, že se toho zase až tak moc neúčastní. Tren zrovna vyjednával o stavu zásob, které by měli být uložené v blízkosti našeho útočiště, ale ostatní s ním zjevně nesouhlasili. Musel se dohadovat. Nenápadně jsem mu pod stolem položila ruku na stehno, abych ho trochu podpořila. Tren nejevil známky toho, že by si všiml do té doby, než domluvil. Pak si se mnou propletl prsty a viděla jse...

V dnešní významný den nesu další pokračování. Sice trochu obyčejnější, ale to se rozjede. Přeji pěkné počtení: . . . Dlouho potom, co už všichni odešli spát, jsem seděl na pohovce a přemýšlel. Nad sebou, nad Anori a nad vším, co se mezi námi za poslední měsíc stalo. Nebyl jsem si jistý, jestli na to, jak moc jsem to pokazil, bude stačit jen obyčejná omluva. Měl jsem vážně velkou chuť si jít zapálit, ale neudělal jsem to. Za celý ten měsíc, co nade mnou nestála Anori s vyčítavým výrazem ve tváři, jsem spotřeboval tolik krabiček, až jsem se za to styděl. A taky jsem si asi nikdy tak intenzivně nečistil zuby - pro případ, že by se tu Anori objevila. Nadávala by mi, kdyby ze mě byl cítit kouř. Nakonec jsem to přemýšlení vzdal a také se zvedl, že si půjdu lehnout. V tu chvíli mě napadlo, že jsem vlastně nepostřehl, kde spí Anori. Popravdě jsem vůbec nezaregistroval, kdy odešla. V tichosti jsem vešel k sobě do pokoje a našel ji ležet v posteli. Chvíli jsem tam přešlapoval a přemýšlel, jestli...

Další díl...pěkné počtení: . . Nechápala jsem, proč byl na mě Tren tolik vytočený. Ale byla jsem si jistá tím, že tohle je ta hádka, před kterou mě věštkyně varovala. Stala se. A Tren měl navíc potřebu ode mě odejít. On sice tvrdil, že se nerozcházíme, ale není to tak náhodou vždycky? Nerozcházíme se, ale musím si od tebe odpočinout. Jak milé. Poté, co jsem ho přenesla do Chamonu, jsem se sama vrátila zpět do tábora. Měla jsem před sebou spoustu práce. "Anori, už jsi přemýšlela, kdo to tu povede? Z hlediska autority bys byla nejlepší samozřejmě ty, ale nemáš na to dostatek zkušeností," odchytil mě Dante. Neměla jsem vůbec náladu cokoliv řešit. A navíc mnou vybraný velitel mi tu nabídku hodil na hlavu. Ale vzpomněla jsem si na slova věštkyně, která mi říkala, ať neustupuju od svého záměru, ať to trvá, jak dlouho chce. "Tren. On je na tu pozici nejlepší. Dostatečně loajální ke mně, dostatečně autoritativní pro ně, a navíc velmi zkušený," oznámila jsem. "Tušil jse...