Yuiko - povídka

Gomene, mám opravdu zpoždění. Ale moje fantazie měla asi dsovolenou, protože jsem nebyla schopná napsat vůbec nic. Prostě to nešlo. Teď se mi toale konečně povedlo, tak tady máte pokračování. Není to moc dějové, ale to přijde. Pěkné počtení a nechte mi komentík: . . Závan samoty, jako když někde nejste vítáni. Jako když vás druzí odstrkují, aniž by k tomu měli vážný důvod. Jako když nechtějí připustit, aby mezi ně někdo takový patřil. Přesně takový pocit jsem měla z Trenovi rodiny, která se přijela podívat na Airine a malého Tima. Hned od začátku jsem cítila silné napětí, ale nedokázala jsem určit, proč ho cítím. Čím je vyvolané. Až po několika dnech, po ostrých slovech jedné tety, mi to došlo. Odstrkovali Trena. Nechtěli ho mít mezi sebou. A on zase nechtěl být mezi nimi. Nejdřív se snažil kvůli mně. Zůstával s nimi v místnosti, dokud se většina nerozešla, trávil s nimi čas. Oni mu dávali jasně najevo, že jim bylo milejší, když jsem jim vyhýbal. Tren to nakonec vzdal. Ráno odchá...

Tak, slíbila jsem, že hned, jak Kuroki okomentuje, vydám a slib dodržuji. Mimochodem, vzhledem k nemilé události, která se mi stala....pokud někoho uráží, znechucuje, nebo se mu prostě nelíbí obsah mých povídek, ať to nečte a odejde (tím červeným tlačítkem v pravo nahoře). Nikoho nenutím to číst, děláte to na vlastní nebezpečí. Vždy jste na obsah informováni, takže si odpustě hloupé narážky. Co jste kdy napsali vy? Takže díky za pochopení, ostatním věrným čtenářům přeji pěkné počtení a nechte koment: . . "Čerstvý vzduch" nadechl se Tren zhluboka, když vyšel před nemocnici. "Hlavně opatrně" strachovala jsem se. Jestli někde upadne, tak já ho rozhodně nikam neutáhnu. "Neboj" pousmál se, zapřel se do berlí a pomalu se vydal na cestu. Nadhodila jsem si na rameni jeho tašku. "Vážně to nemám vzít?" ptal se mě. "Ne, dávej radši pozor na cestu" radila jsem mu. "Neboj" řekl znovu a protočil oči v sloup. V tu samou chvíli si omylem p...

Tak, se zpožděním, ale přece se dávám pokračování. Co víc k tomu dodat. Pěkné počtení a nechte mi komentář: . . Když Mia odešla, otočil jsem se k Trenovi. V rámci možností se usmíval a hleděl střídavě na mě a na Anori. "Co jsi mi chtěl?" zeptal jsem se ho. "No víš jak jsem ti psal, že Anori se učí léčitelské magii?" zamrkal na mě. "Ano vím" přikývl jsem. "Mohl byst mě tedy pustit do domácího léčení" navrhl. Překvapeně jsem zamrkal, až tohle jsem nečekal. I Anori vypadala překvapeně. "To bych mohl, kdyby s tím An souhlasila a kdyby tu nebyla jedna větší komplikace" uvažoval jsem. Tren okamžitě vrhl perfektní prosebný pohled na Anori. Ta se jen něžně usmála. "Když mi slíbíš, že mě budeš poslouchat" Přikývl. "Co je ta větší komplikace?" zeptal se mě dychtivě. Nesnášel nemocnice, to jsem moc dobře věděl. Trochu jsem zaváhal. Vypadal teď dost šťastně a mě se nechtělo říkat mu nějakou šatnou zprávu. "Ta tvoje...

Nemohla jsem déle otálet a rozhodla se vydat hned, když jste tak ochotně komentovali. Tohle by měl být poslední díl, ve kterém budeme skákat zase zpět v čase. Tak si ho užijte a nechte mi komentář. . . (Anori, místo: vesnice nedaleko Grinstonvillu, čas: 2 dny od doručeného dopisu o Trenově zmizení) Procházela jsem městem bez sebemenšího zájmu si ho prohlédnout. "An, pojď si koupit alespoň čokoládu" přemlouvala mě Fren. "Nebo horké jablko" přidala se Vera. "Rozhodně se mi nechce tady mrznout" zabručela Ivein. Přikývla jsem a zamířila do nejbližší hospůdky. Seděli jsme nad horkým jablkem a tabulkovou čokoládou. Holky se bavily o všem a o ničem, ale já je moc nevnímala. Myslela jsem na Trena. Jestli už ho našli, jestli je v pořádku. Cítila jsem se hrozně provinile. Tížil mě pocit viny, protože mi bylo jasné, že ho unesli kvůli mně, i když na to Juana ani slůvkem nenarážela. Určitě to bylo kvůli mně, proč jinak? Přesně se vyplnilo, co říkala Marion. Že Tren je...

Mám tu další pokračování...tentokrát bude mít trochu veselejší podtón, ale jen o malinko. Taky je tu jeen zvrat, který byste nečekali. Další díl bue brzy, už je napsaný. Tak příjemné počtení a necte mi komentář: . . (Dante, místo: Chamon, čas: 2 měsíce od zmizení) Nervózně jsem přecházel po pracovně. Uběhly už 2 měsíce a o Anthonym jsem neměl sebemenší zmínku. Kontaktoval jsem všechny naše informátory v nepřátelských táborech, ale většinou přišla jen negativní odpověď. Menšina neodpověděla vůbec. Bratrstvo začínalo být mírně nervózní z toho, že Anori brzy skončí výcvik a nemá meertalena. Já ale návrhy na nového rázně odmítal. Na Grinstonville zatím nikdo nezaútočil, takže Anthony mlčí a jestli je na živu, tak ho najdeme. Se zaklepáním vešel komorník. "Pane, další dopis pro vás" podal mi obálku a s poklonou odešel. Už se mě ani nezmocňovalo vzrušení z očekávání dobrých zpráv. Dopis jsem otevřel. Byl v něm krátký a stručný vzkaz. Široce jsem se usmál. Dobrá zpráva! Se...

Tak po dlouhé době jsem se konečně odhodlala to zveřejnit. Hlavní problém byl v tom, že tento díl je 18+ yaoi (kluk x kluk), takže všichni, kdo tohle téma nemají rádi, prosím ať odejdou (červený křížek v pravém horním rohu). Stálo mě to dost úsilí, vůbec napsat, další úsilí to po sobě přečíst a největší problém mi dělá to zveřejnit. Buďte prosím shovývaví, tohle je poprvé, co jsem něco takového napsala. Naštěstí mám tak skvělou kamarádku (díky Kuroki), která je na tole téma expert a dodala mi odvahu to sem dát. Díl je o dost delší, než normálně. Jednak je to odměna za dlouhé čekání a na druhou stranu jsem chtěla mít tohle mučení hotové v jedné kapitole. Tak doufám, že mě neukamenujte a jestli se s tím psychicky vyrovnám, přidám brzo pokračování, protože ho mám hotové v sešitě, stačí o jen přeťukat. Tak moje věrné yaoi fanynky, pěkné počtení a nechte mi tu komentík: . . . Seděl jsem na chladné zemi týdny, dny, možná jen hodiny. Já nevím. V téhle tmě jsem nedokázal měřit čas. Ruce jsem ...