Yuiko - povídka

Tak se hlásím s pokračováním. Díky škole teď opravdu nemám vůbec čas na psaní, takžese omlouvám za ty pomlky. počítejte tak měsíc a zase se to lepší ;). Teď už vám mohu popřá jen hezké počtení a necte mi komentář: Seděli jsme u Juany doma, na stolku před námi byla káva a něco malého k zakousnutí. Juana s Razielem byli v kuchyni a podle jakýchsi…ehm…mlaskavých zvuků, nám bylo jasné, že přijdou nejdříve za chvíli. "Můžeme dělat to samé, ne?" naklonil se ke mně Tren. "No nevím" zamyslela jsem, ale vzápětí jsem měla jeho rty na svých. Trochu mě překvapil, ale brzy jsem se přidala. "Ehm, koukám, že děti se nám něčemu přiučili" odkašlal si Raziel. Tren mě pustil a se samolibým úsměvem pozoroval ty dva. Razile se opíral o rám kuchyňských dveří a držel Juanu kolem pasu. I ona ho objímala a hlavu měla položenou na jeho rameni. Slušelo jim to spolu. Někdo zazvonil. Juana šla otevřít a vzápětí se vracela i s Dantem. "Á výborně. Mám vás tu pěkně pohromadě, tak to...

Takže, už podle nadpisu vm je jasné, jak se nám bude náš malý spor dále vyvíjet. Přesto vám přeji krásné počtení a své věrné čtenářce Kuroki pevné nervy a výdrž (ty víš o čem mluvím XD). A ještě upozornění, díl je 18+. Opravdu nevím, jak budu mít čas vydávat další díl, mám toho teď moc, ale bud se snait co nejdříve. Nechte mi komentík: Přišel za mnou do obýváku, ve tváři naprosto nečitelný výraz. "Ty jsi to věděla?" zeptal se mě přímo. Sklopila jsem oči a přikývla. Nepřišel žádný výbuch vzteku, na který jsem byla připravená. Beze slova se otočil a odešel. Ani za sebou nepráskl dveřmi, byl naprosto v klidu. Tak proč mi to sakra přišlo tak divné? Proč bych byla radši, aby mě seřval? Navečeřela jsem se, vykoupala a nakonec úplně unavená zapadla do postele. Tren za mnou za celý večer nepřišel, ale byla jsem příliš unavená na to, abych to nějak řešila. To až ráno. Zjistila jsem, že přespal v obýváku na gauči, celý den se mi poctivě vyhýbal, a když už se mnou musel přijít do styku,...

Tsk kdopak nám v dnešním díle prozradí to tajemství? To se na konci dozvíte. Tak pěkné počtení a nechte mi komentář: Oblékala jsem si bojovou tuniku. Byla bílo-černo-šedá, jakoby ze dvou kusů, které byly k sobě spojené bílou sponou. U krku se pruhy zúžily, překřížily a vytvořily tak límec, který mi bránil krk. Tím překřížením mi navíc vznikl malý kulatý výstřih. Zdobení tvořil bílý propracovaný drak na černé půlce tuniky. Rukávy jsem neměla místo nich jen černé hebké rukavice bez prstů do půli paží. Tuniku jsem měla přepásanou bílým páskem, na kterém byla zavěšená malá dýka s černým kamenem na rukojeti. Následovala černá sukně po kolena a černé saténové vysoké šněrovací kozačky. "Miláčku, můžeš mi pomoct?" zavolala jsem na Trena frustrovaně. Štvalo mě, že se nedokážu obléknout sama. Objevil se ve dveřích. "Už jdu" usmál se a zavázal mi tu nejvrchnější tkaničku. Jeho tunika opět perfektně ladila k té mojí. Také byla složená z černé a bílé látky sepnuté bílou...

Tak, jelikož zítra odjíždím do Paříže, vydám další díl už teď, abyste nemusely tak dlouho čekat (jo jo vím, že to nikdo jiný, než vy dvě nečte ;P). Jak jsem slíbila, dozvíte se zase něco nového z minuloti Trenovi rodiny, tak si pěkně počtěte a nechte mi tu komentář: K večeru se už rozjížděla pořádná oslava. Já vlastně ani nevím, co se slavilo, ale bylo mi to celkem jedno. Se všemi těmi lidmi jsem se znal, dřív jsem tu docela dlouho bydlel. A jak jsem později zjistil i Anori se s nimi se všemi velmi rychle spřátelila. Ze začátku sice seděla u mě a na výzvy odpovídala jen ostýchavým zavrtěním hlavou, později se přidala k ženám, které tančily kolem ohně. No dobře, trochu jsem ji zradil, protože jsem za ní přijal nabídku k tanci. Nejdřív po mě házela uražené výrazy, ale když jí naučily jednoduché kroky, přidala se k ostatním a na nějakou malou křivdu zapomněla. Já seděl u stolu s ostatními muži a bavili jsme se, samozřejmě o sportu, politice a našich drahých polovičkách. Seděl mez...

Jak jsem slíbila, tak taky činím a vydávám další díl s příjemným překvapením. Moc si na to nezvykejte, ne všechny díly budou takhle krásné...no nic. Můžu vám jen popřát krásné počtení a slíbit, že v příštím díle se dovíte něco víc o Razielově seznámení s Juanou. A nechte mi komentář ;) Brzo ráno jsem vstala a šla do místního obchůdku pro čerstvé mléko. Byl to jediný obchod ve vesnici a už hned ráno tam bylo rušno, spěchala jsem tedy, abych tam byla mezi prvními. Když jsem se pak vracela domů, přemýšlela jsem o tom, co mi včera Raziel řekl. Samozřejmě jsem měla v plánu dodržet dohodu a Trenovi nic z toho neříct, ale stejně. To si vážně myslí, že by ho nikdo nepochopil? Já to pochopila. Dobře, je pravda, že mě neublížil, já jsem jen třetí osoba, ale stejně. Z myšlenek mě vytrhlo slabé zamňoukání. Překvapeně jsem se rozhlédla, ale nic jsem neviděla. Udělala jsem pár kroků a zamňoukání se ozvalo znovu, tentokrát mnohem hlasitěji a naléhavěji. Podívala jsem se pozorněji a uviděla malé...

Takže hlásím se s pokračováním. Jak jsem slíbila, objevila se nám tu malinká katastrofička, ale hned jsem ji zažehnala. Doufám, že se vám bude díl líbit, mám napsané i pokračování, takže nebudeme muset čekat moc dlouho (dřív jak v neděli ale nevydám =P). Pěkné počtení a nechte mi tu komentář: Ještě ten večer jsme se plná úsměvů vracela domů. Nevšimla jsem si tmavé postavy, která šla nenápadně za mnou. Prošla jsem brankou ke dveřím a hledala klíč. "Rád tě vidím" promluvil najednou. Leknutím jsem nadskočila. Paul? Tady? Proč? "Co tu chceš?" zeptala jsem se nepřátelsky. "Ale, ale proč takový tón? Nemáš ráda návštěvy?" usmál se a postavil se ke dveřím. "Ty tu nejsi nikdy vítán. Odejdi!" rozkřikla jsem se. Jeho přítomnost ve mně probouzela vzpomínky na to, co mi udělal. "Neodejdu, to mě ani nepozveš dál?" "Tebe ne" "Tomu tvýmu to může být stejně jedno. Nemá tě tu nechávat samotnou" ušklíbl se. Otevřela jsem dveře a chtěla...