Yuiko - povídka

Tak mámpro vás další díl. Vím, že mě budete chtít na konci uškrtit, ale musímvám k tomu ještě oznámit, že pozastavuji vydávání povídek. Musím psát slohovku a taky čtenářský deník, takže na povídku mi nezbude čas. Tak se vám moc omlouvám, a slibuju, ženěkdy začátkem červnase blog zase rozjede. Tak pěkné počteníčko: Jeden krátký pohled do strany mi naskytl skvělé řešení. Vytáhl jsem svoje křídla a vylétl k nim do vzduchu. Proletěl jsem kolem nich a zastavil se na opačné straně, než kterou odjela Anori. Všichni si mysleli, že už jsem prostě nevydržel s nervama a začal bránit cestu k ní. Pousmál jsem se, přesně tohle jsem potřeboval. Všichni se otočili směrem ke mně. Podíval jsem se za ně a přikývl. Zmateně se začali rozhlížet kolem sebe, protože nezachytili přítomnost nikoho jiného, kromě nás. V tu chvíli jsem se ohnal po tom, co stál nejblíž. Chytil jsem ho za levé křídlo a utrhl mu to pravé. Zařval bolestí a ohnal se po mě, ale já byl rychlejší. Utéct! Musím utéct! myslel si vystra...

Takže, mámpro vás další dílek. Má trochu zpoždění, ale teď jsem slavla narozeniny a chodila jse do práce, takže jse nestíhala. Dostala jsem le notebook, takže teď sem snad budu chodit častěji. Jinak tento díleček máme 20+ (ta osoba ví, proč až tak vysoký věk), všem ostatním přeji krásné počteníčko: Tren si mě natočil víc k sobě a vítězoslavně mě políbil. Když se všichni přestali radovat, zvedl se Nik a s omluvným úsměvem odešel. Chvilku po něm se zvedla i Airine, a pak i Juana. "Kam všichni jdou?" ptala jsem se. "Ale, jedna sousedka slaví narozeniny,tak jí šli popřát" odpověděl. "A taky nás chtěli nechat o samotě" dopověděla jsem za něj. Odpovědí mi byla jeho ruka, která se mi sunula po noze pod šaty. Zastavila jsem ji v půli stehna. "Copak?" zeptal se nevinně, ale rozhodně mě tak nelíbal. "To chceš jako teď a tady?"povytáhla jsem obočí. Neodpověděl, jenom mě vzal do náručí a do patra se mnou přímo vyběhl. Ani nevím jak otevřel dveře, a...

Tak vám sem házím další díleček, jako omluvu za dlouhé čekání je zase o trochu delší, než obvykle. Pěkné počteníčko: Nakonec jsem v kuchyni strávila více než 2 hodiny. Pak jsem uvařila velký hrnek čaje a šla k němu do pokoje. Tichounce jsem otevřela dveře a nahlédla dovnitř. V pokoji byl klid, vypadalo to, že si Tren čte. Zavřela jsem za sebou a přistoupila k němu. Knížka měla pěkně barevný obal, ale písmu jsem nerozuměla. Jeho dech byl až nepřirozeně vyrovnaný a zdálo se mi, že už dlouho neotočil stránku. Sklopila jsem mu tu knížku a musela se usmát. Spal. Byl unavenější než dával najevo. Vzala jsem mu ji z ruky, založila a odložila ji stranou. Sedla jsem si k němu na postel a pozorovala jeho uvolněnou tvář. Byl andělsky krásný. Vzpomněla jsem si, co říkal o svém otci. Určitě má tvář po něm. Neodolala jsem a pohladila ho po vlasech. Zastavila jsem se na temeni, kde by měla být velká rána nebo minimálně aspoň velká boule. Nic tam ale nebylo, jakoby se dneska dopoledne nic nestalo. Z...

Tak se vám hlásí s dalším dílečkem. Tenhle bude takovej trochu zamotávací a taky jsem to torchu přehnala s délkou, ale vy to zvládnete. Jenom uporozňuju, že k tomuhle dílu nebudou vysvětlivky, protože v příští díle (nebo až v tom dalším XD) se všechno dozvíte, takže nebuďte zvědavý XD. Přeji pěkné počteníčko: Řekl jsem to docela tvrdě. V myšlenkách se jí usídlil strach. Snažil jsem se rychle ovládnout svůj výraz. "Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit" omlouval jsem se jí, jak nejupřímněji jsem mohl. Byla zmatená. Myšlenky jí lítaly rychlostí blesku. "Stíháš vůbec všechny svoje myšlenky?" zeptal jsem se jí pobaveně. Zatvářila se zmateně a myšlenky se jí rozletěly ještě rychleji. ?Trochu nestíhám tvoje změny nálad. Ještě před 10 vteřinama, by před tebou každý zdrhnul a teď se mi směješ." Řekla nakonec pomalu. Její myšlenky začaly nabírat jistý tvar. Pralo se v ní několik emocí. Nechápal jsem, jak se můžou v tak křehkém stvoření vytvářet tak silné emoce. Ona sama z nic...

Tak vám sem dávám pokračování, snad to pochopíte a nebudete v tom mít už takovej bordel. Nebo možná budeme mít ještě větší XD. Tak čtěte a uvidíte sami: Po zbytek dne jsem byla jako na trní. Tren měl spoustu práce a já ho nechtěla rušit, takže jsem si prohlížela dům. Musela jsem uznat, že byl velice vkusně zařízený. V šest hodin mě hlad donutil vydat se do kuchyně. Ještě než jsem tam došla, ucítila jsem nějakou úžasnou vůni. Nakoukla jsem dovnitř a viděla Trena u sporáku, jak vytváří něco, co vypadalo i voněla nádherně. "Doufám, že máš hlad" řekl s úsměvem, když mě zahlédl. "Jako vlk" odpověděla jsem žertem a sedla si ke stolu. Večeře byla opravdu skvělá. Mezitím, co on uklízel nádobí, já se byla opláchnout. Když jsem vyšla z koupelny, nekoukala jsem před sebe a narazila do Trena, který stál hned vedle dveří. "Koukej na cestu" řekl něžně a objal mě. "Promiň" usmála jsem se a políbila ho. "Tak, povíš mi to už?" zeptala jsem se ho. "...

Tak tady sem házím pokráčko, rychleji už to opravdu nešlo. Asi vám v tom teď udělám ještě větší bordel, než v tom máte, ale to je záměr. Na konci bude malá rekapitulace postav a taky vysvětlení pojmů, takže doufám, že to pochopíte XD. Přeji krásné počtení: Najednou se rozrazily dveře a toho tvoru strhl stranou nějaký cizí muž a začal se s ním prát. Mě objaly zezadu něčí paže a já, vynervovaná z předchozího dění, jsem zapažila a docela tvrdě toho za sebou udeřila loktem do břicha. Uslyšela jsem syknutí, ale ty paže mě nepustily. Začala jsem sebou házet, kopat a škrábat "Anori přestaň!" zahřměl mi do ucha Trenův hlas. Úplně jsem ztuhla, když mi došlo, koho jsem to právě celou dobu mlátila. "Musíme odtud, pevně se mě drž." Řekl stále tak odtažitě. Otočila jsem se, abych mu viděla do tváře. Tvářil se dost nakvašeně, takže jsem se k němu radši pevně přitiskla a schovala si obličej. Tren začal odříkávat verše v jazyce, kterému jsem nerozuměla. Najednou už jsme neseděli na...

No malé upozornění tenhle článek je +18, tak to respektujte a když ne, tak si pak nestežujte, že jste to nevěděli. Jinak přeju pěkné počteníčko a pokusím se sem hodit hned pokračování, aby jste mě nezabili XD Dopadla jsem docela tvrdě, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno. Jedinou věcí na kterou jsem dokázala myslet, byl tenhle okamžik a hlavně muž, o kterém jsem věděla, že ho miluji, a který si právě sedl ke mně a v očích mu hořely plamínky nedočkavosti. Rozepnula jsem si mikinu a chtěla si ji sundat, ale on mě zastavil "Já sám!" řekl a začal ze mě oblečení přímo strhávat. Musela jsem se smát, protože mi připadal jako malé dít, které se nemůže dočkat až dostane svojí oblíbenou hračku. Nechtěla jsem být pozadu, takže jsem mu začala rozepínat košili. Moc mi to nešlo, ale nakonec jsem si s těmi malými knoflíčky přeci jen poradila. Pro změnu on měl zase problémy s mojí podprsenkou, marně hledal zapínání vzadu. "Ve předu lásko"zašeptala jsem mu do kůže na krku kde jsem h...