Yuiko - povídka

Takže jsem tu s pokračování. Bridge mi dneska ani moc zabrat nedal, takže jsem mohla v klidu pokračovat. Dnešní dílek je ve znamení překvapení. Kdo s kým si bude vyřizovat účty? Vyvolá nová postava rozruch mezi Anori a Trenem? A rozhodla jsem se vyplnit přání Kuroki? Čtěte a dozvít se odpovědi na všechno ;). Za komentáře budu ráda: Šli jsme pryč z města do okolních lesů. Bylo tam tak příjemně. S Trenem jsem se bavili. Běhali po lese, smáli se a házeli po sobě šišky a vůbec všechno, co nám přišlo pod ruku. Netrvalo dlouho a měli jsme oba dva hlavu plnou jehličí. Jemu to starosti nedělalo, zatřásl hlavou a vlasy měl opět čisté. U mě to bylo horší. "Kousek tady je krásná studánka, můžeme se tam trochu opláchnout" řekl, když jsem se marně snažila trochu se upravit. Vedl mě lesem a najednou se před námi rozprostřela louka zalitá slunce a plná květin. Vypadalo to tu jako na jaře. Nikdo by neřekl, že je vlastně podzim. A uprostřed toho všeho byla studánka. No spíš takové větší jezír...

Ok, konečně jsem se dokopala a napsala pokračování. Můžete za to trochu poděkovat Kuroki - její kapitolovka mě příjemně naladila XD. Dozvíte se konečně, co za prášky má Tren vlastně brát? Taky vás musím upozornit, že i když mám napsaný skoro celý další díl (myslím tím v sešitě) nezaručuju, že se objeví nějak brzo.V sobotu mám věneček a taky musím začít přeládat Bridge (jo vím, je to moje vina, že to nechávám na poslední chvíli, ale kdo to nedělá?). I tak vám přeji příjmené počtení a nechte komentík: "Jaké prášky?" nechápala jsem. Tren zarytě civěl do země a mlčel, Dante zase vyčkával na jeho odpověď. "Jaké prášky?" zeptala jsem se ho znovu přísně. Nic, žádná odpověď. Dante si povzdechl. "Prášky na křídla. Jednou za čas křídla o trochu povyrostou a pekelně to bolí. Jeho to po tom zranění musí bolet dvojnásob" vysvětlil mi to. Zlostně jsem si Trena přeměřila pohledem. "Běž s ním domů, dej mu na to studený obklad, můžeš mu to i stáhnou, to pomáhá. Já k v...

Takže, můza mě nakonec přeci jenom políbila a už o víkendu jsem měla pro vás připravený další díl. Bohužel jsem se dostala k počítači jen ve velmi krátkých intervalech, takže mi trvalo dva dny to přepsat. No nic, v tomhle díle se dozvíte všechno o tom, co je Anori zač a něco o jejích rodičích. Můžu vám slíbit, že pokračování bude rychleji než tohle, v sešitě mám už asi další dvě kapitoli, jen se donutit to pak přepsat.  Pěkné počtení a komentáře mě samozřejmě opět velmi potěší. Seděli jsme v přijímací hale. Bohužel jsme tam nebyli sami. Byla tam ještě spousta dalších lidí, kteří chtěli s Dantem mluvit. Začínala jsem se nudit. I Tren se nejspíš nudil. Hrál si s řetízkem, co ode mě dostal k narozeninám. Nahlas jsem si povzdechla. Tren mě vzal za ruku a povzbudivě se usmál. "Trpělivost" zašeptal. Přikývla jsem a přemýšlela, čím se zabavím. Moje obvyklá hračka teď visela na jeho krku. A moc mu slušela.    Tren se pousmál. Ne, on se rozhodně nudit nemo...

Vím, už jsem zase hrozně rychlá. A taky se za to omlouvám. Ale berte to jako bonus, ptž tímto dílem jsem se dostala do spisovatelského bloku, vážně nevím, jak mám pokračovat. Možná se objeví nějaká můza, která bude ochotná mě políbit a nebude to trvat nijak dlouho (já sama v to pevně doufám). No nic, nebudu vám tu brečet, přeji pěkné počtení, upozorňuji, že je to díl absolutně o ničem a nechte mi komentík =): Ráno mě probudily sluneční paprsky, které mi svítily přímo do obličeje. Dál jsem nepohnutě ležela. Musela sem si vychutnat slunečné ráno, v objetí svého miláčka. Cítila jsem, jak se jeho hrudník pravidelně zvedá a na zátylku mě šimral jeho dech. Usmála jsem se. "Dobré ráno" zašeptal mi do ucha. Otočila jsem se čelem k němu. "Dobré" odpověděla jsem a věnovala mu jeden polibek. "Myslela jsem, že ještě spíš" řekla jsem. "Jsem vzhůru už asi dvě hodiny. Ale nechtěl jsem tě budit" odpověděl s úsměvem.    Mohlo mě to napadnout. Ale po včerejšku, a ...

Takže, rozhodla jsem se, že vás nebudu zbytenčě napínat a že s dalším dílek trochu pohnu. A jelikož jsem se včera z tanečnch vrátila v dobré náladě a se spoustou nápadů, až pozdě do noci jsem psala pokračování. Tak doufám, že se vám bude líbit a nechte mi komentík: Rozhlédl jsem se po dychtivých tvářích. Všichni chtěli slyšet, jak to tam probíhalo. Anori mě vzala za ruku. Snažila se ovládat svůj výraz, nechtěla mi dát najevo, že jí to taky zajímá. Byla tak strašně ohleduplná.    "No," začal jsem. "Uvnitř nejdřív dali slovo těm, co byli proti. Samozřejmě se ozvala Mona, jak jinak. Začala s tím, že jsem porušil pravidla, a že by nás neměli nechávat spolu a jiné podobné bláboly. Sam celou dobu mlčel, a táta vlastně taky. Pak jsem si vzal slovo já. Řekl jsem jim, že jsem si vědom, že jsem porušil pravidla. A oznámil jsem jim, že Anori je moje Druhá část. To vyvolalo docela pozdvižení" vyprávěl jsem. Na chvíli jsem se odmlčel, abych si srovnal myšlenky. Anori si sedla je...

Tak, Soubi-chan mě popohnala, abych to vydala hned, původně jsem chtěla ještě nějakou chvíli počkat, ale dbře....házím to sem...Jak přesně to probíhalo se ještě dozvíte, ale kdybych to napsala teď, nevešel by se mi sem rozsudek. A to byste mě asi zabili...XD    Tak si pěkně počtěte, a nechte mi komentík: Vešli jsme do hlavní budovy. Přijímací hala byla plná lidí. Ale Tren mě vedl dál, nezastavil se. Došli jsme až k sálu, kde se konaly plesy. I ten byl plný lidí. Když jsme vešli, všichni ztichli. "Takže je to pravda?" zeptal se někdo.    Všichni se rozestoupili, uprostřed sálu byli členi Bratrstva v černých pláštích. Pohledem spočívali na našich propletených prstech. "Je to pravda" přikývl Tren. Zdálo se mi to, nebo se někteří vážně usmáli? "Přihlaste se všichni, kteří o tomhle víte" rozkázal jiný.    Přiznali se všichni naši "komplici" - Trenova rodina, Teruo, Hay, pak samozřejmě Mona se Samem. Největší pozdvižení vyvolala Danteho zvednutá ruka. ...

Hlásím se s dalším pokračováním. Předem se omlouvám, že nebudu popisovat průběh bitvy, snažila jsem se a zjistila, že mi to vůbec nejde. Takže to budete mít jen tak okolo... Jinak mě asi uškrtíte, ale nemůžu to déle oddalovat, musí se to vyřešit...a věřtě, že sama nevím, jak to dopadne. Tak pěkné počtenía nechte mi opět komentář: Rozhlédla jsem se po ztichlém bojišti. Kolem panovalo jen ticho, smutek a smrt. I ostatní byli zticha. Neozývali se žádné radostné výkřiky. Všichni si uvědomovali, že jsme vyhráli bitvu, ale ne celou válku. A tohle krveprolití bylo jen začátek.    Tren mi položil jednu ruku na rameno. "V pořádku?" zeptal se šeptem. Přikývla jsem. Kromě několika modřin a škrábanců se mi nic nestalo. "Anori, Trene, pojďte mi pomoct" poprosil nás Teruo. "Co potřebuješ?" ptala jsem se. "Potřebuji pomoct s raněnými. Sám bych tu byl až do zítra." Já i Tren jsme přikývli.    Neměla jsem moc ponětí, co mám vlastně dělat. Teruo mě uklidnil, že bu...

Tak, házím sem další díl. Vlastně se tu nic moc nestane, je to jen takové doplněníčko. Co se týče tvojí připomínky Soubi, možná o tom budu pemýšlet, ale moc se mi do toho nechce, akorát to tím ještě víc protáhnu. Ale rozmyslím si to. tak pěkné počtení a nechte mi tu komentář: "Sakra, jak se to váže?" zaklela jsem a už po několikáté se marně pokoušela zavázat si tuniku. "Ukaž" smál se Tren a několika rychlými tahy mi ji zavázal. "Nechápu, jak to děláš" řekla jsem zamyšleně a prohlížela si ten složitý uzel. "Léta praxe" informoval mě a lehce políbil.    Sešli jsme dolů na snídani. "Ahoj" pozdravila jsem Juanu. Až po dlouhé chvíli dorazila Airine a ještě chvíli po ní Nik. "Vám to ale trvalo, teď sebou budete muset hodit" kárala je.    Když jsme byli téměř připraveni vyrazit, někdo zaklepal na dveře. "To je Raziel. Chtěl si s vámi ještě promluvit" řekla Juana a šla mu otevřít. "Dobré ráno" pozdravil vesele. ...