Yuiko - povídka

Tak jo, za tenhle díl mě asi zabijete, ale věřte, že ani já se za něj nemám ráda a to už je co říct! No doufám, že když přežiju, tak napíšu pokračování co nejdřív. Jinak krásné počtení vám přát nebudu, tohle se krásně číst nedá. Ale komentář tu nechte: Já naopak o krok ustoupila. "Tady nemáš co dělat" řekla jsem rozhodným hlasem. "Otoč se a odejdi." Jen se blbě usmál. "Ale no tak, An. Přeci bys mě nevyhodila" oslovil mě zkráceninou mého jména, kterou jsme používali při výcviku. Bylo jednodušší křičet něco krátkého, než celé jméno. Koukám, že už mi to zůstane.    "Jestli nepůjdeš sám, budu ti muset pomoct" vyhrožovala jsem a nastavila ruce před sebe ve znamení, že to myslím vážně. "Tak aspoň jednu malou pusinku" zaškemral a přišel až ke mně. Popadl mě do náruče a snažil se mě políbit. Jednu jsem mu vrazila a vší silou se mu snažila vykroutit.    To ho rozzuřilo. Udeřil mě pěstí do obličeje tak silně, že jsem na chvíli ztratila vědomí. Kd...

Abych vás moc nenapínala, jak to bude porkačovat, nesu dalí pokračování. Nenechte se zmýlit poměrně neškodným a mírumilovným názvem. Je to jen klid před bouří, myslím, že s koncem nebudete až tak úplně spokojeni. I přesto doufám, že si čtení užijete a necháte mi komentář: "Znovu, ještě a ještě jeden" popoháněla nás Marion, když jsme dělali kliky. Byla jsem celá upocená. Jestli to oblečení od sebe někdy odlepím, bude to zázrak. A to mě ještě čekal jeden trénink. Asi umřu. Na vyčerpání.    Měla jsem 20 minut na krátkou sprchu. To jediné na tom bylo pozitivní. Měla jsem krátkou sprchu několikrát za den a úplně sama. Konečně. I když jsem si nebyla tak úplně jistá, jestli je mi to za tu námahu stojí.    Rychle jsem šla na místo mého soukromého tréninku. Už několik dní mě Marion učila ovládat přírodní živly. Tuhle schopnost jsem prý měla po matce. Docela mi to šlo, i když to stále nebylo dokonalé. Marion se bála, že když mě něco takového naučí, polevím ve své snaze. To se ...

Takže, jsem tu s dalším dílek, přesně, jak jsem slibovala. Tenhle už jsem dokonce i ukončila ;). No doufám, že pokračoání bude co nejdřív, ale zaím si přečtěte tenhle a nechte mi tu komentík: Zaostřila jsem a srdce mi poskočilo radostí. Byl to on! Ještě si mě nevšiml a to stál jen pár lidí ode mě. No, já bych si ho taky nevšimla, kdyby nepromluvil. Bavil se s nějakým mužem a pak si s ním prohodil místo, pak ještě s jedním, až nás od sebe dělil jen jeden. Prohlížela jsem si ho. V tom hábitu mu to tak strašně moc slušelo. Jemu slušelo úplně všechno.    Natáhla jsem ruku, zezadu kolem toho muže a zatahala ho za rukáv. Pomalu zvedl hlavu a jeho modré oči se zabodly přímo do mě. Nedokážu popsat, co se mu asi honilo hlavou, ale otevřel ústa v něm úžasu, zíral na mě, jako kdybych byla přelud a vypadal, že asi dostane infarkt. Nejspíš zapomněl i dýchat.    Usmívala jsem se na něj. Když se konečně nadechl, aby něco řekl, začala hrát hudba. Zahleděl se...

Ok, ok, vím, že už zase pospíchám. Ale musím využít příležitosti, že mám čas, chuť a hlavně nápad o čem psát. K tomuhle jsem se dostávala dost dlouho, takže to mám promyšlené, díly tedy budou asi rychleji za sebou. Doufám, že vám to nebude vadit, s komentováním samozřejmě počkám. Ale nebudu přeci odhánět spisovatelskou múzu, když se tak ochotně nabídla a líbá mě jak o život, takže píšu a píšu a píšu....    Tenhle dílek je dost blbě useknutý, přiznávám, ale je to z toho důvodu, že počítám velmi brzy s pokračováním (rozhodně to není proto, abych vás naštvala, to bych s nikdy nedovolila ;)). No uvidíte sami. Krásné počtení a necte koment: Trénovali jsme tu píseň každý den, aspoň hodinku večer. Čím víc jsme ji uměli, tím víc jsem na ní byla alergická. Nelíbila se mi. No dobře, byla pěkná, ale rozhodně mě nelákal fakt, ji zpívat.    Přišel dopis od Trena. sice jsem měla trochu problémy ho přelouskat, ale i tak jsem z něj měla hroznou radost. Asi to na mě bylo vidět, ...

Mám tu další dílek, zaměřený na Anorin výcvik. Ty noty jsou tam schválně, mám s tím vlastní plány...proč, to se dozvíte možná už v přístím díle, jak mi to vyjde. Přeji pěkné počtení a nechte mi komentík: Seděla jsem někde v lese a snažila se vzpomenout si, kudy jsme sem přišli, abych mohla při první příležitosti co nejrychlejš zdrhnout. Bohužel můj orientační nesmysl mi moc nepomáhal. Naproti nám seděl Patrik s Marion, naší učitelkou.    Abyste pochopili, začnu od začátku. Když nás Patrik postavil do řady před "základnu", vyšla z ní mladá, přesto přísně vypadající žena. Měla dlouhé, hnědé vlasy, opravdu pěkný obličej, který ovšem neprozrazoval jedinou známku jakékoliv emoce. Na rameni jí seděla sova, řekla bych, že sýček, ale nebyla jsem si jistá.    Představila se nám jako Marion a hned nás upozornila, že tady nejsme na žádné rekreační dovolené a že čeká 100% nasazení. Každého z nás si proklepla. Ivein měla problém dát vůbec ruce před sebe dostat...

Tak, mám další díl, rychleji už to opravdu nešlo. Tenhle by měl být poslední z těch opravdu smutnějších, příště už se víc zaměřín na Anorin výcvik. Takže pěkné počtení a nechte mi koment: Stál jsem na dešti a díval se za dostavníkem. Cítil jsem se, jakoby moje srdce odjelo spolu s ním. Věřte mi, není to příjemný pocit. Dante se i s rodinou vzdálil. Taky jsem se rozhodl jít domů. I když lilo jak z konve, nepospíchal jsem. Domů jsem dorazil úplně promočený a zmrzlý.    "Bože můj, ty vážně nejsi normální. Chceš si uhnat zápal plic? V tom dešti jsi měl mazat rovnou domů. Koukej to ze sebe všechno svlíknout, zalez si pod peřinu, já ti přinesu něco teplého k jídlu" pustila se do mě hned za dveřmi máma. S úsměvem jsem šel nahoru, nemělo cenu se s ní hádat.    Po večeři jsem zůstal v obýváku s ostatními. Zabavili jsme Danyho, doma utahali Kessy (ven se totiž nikomu nechtělo) a nakonec se bavili jen tak, o dospěláckých věcech. Všic...

Nechtěla jsem být ani zkopána, ani zabita ani jinak umučena nejmenovaným anime, takže opravdu vydávám. Bohužel ani tenhle díl nebude niajak veselý a s jeho druhou částí to nebude jinak. I přesto doufám, že to přetrpíte a čtení si užijete, vždyť nemusí být vždycky happyend. Jela jsem asi hodinu, než se dostavník konečně zastavil. Vytrhlo mě to z chmurných myšlenek. Z venku se ozýval radostný smích, nějaká dívka odříkávala fráze na rozloučenou. Srdce se mi bolestivě stáhlo. Proč někdo snáší loučení tak snadno?    Ta dívka nastoupila a dostavník se opět rozjel. Jen letmo jsem si ji prohlédla. Dlouhé blond vlasy, pěkný obličej, štíhlá postava. Trochu mi připomněla Monu. "Ahoj, já jsem Ivein" spustila hned. "Anori" pousmála jsem se. Ivein začala mluvit. Vnímala jsem jí jen napůl, spíš jsem se dívala z okna doplňovala ji slovy jako "Hm, aha, dobře". Po chvíli ji moje mlčenlivost začala nudit a taky ztichla.    Cestou nastoupil ještě jeden kluk a dvě dívky. R...

Ano, a máme tu jubilejní 50. díl naší povídky. Je to zase o malinko delší, ale já to prostě nemohla useknout. Do druhé padesátky opravdu vstupujeme další etapou, ten název není jen tak....myslím, že už asi víte, jak tenhle díl skončí, ale i tak doufám, že si čtení užijete a necháte mi nějaký povzbuzující komentář (ne, že mě přejedete válce ;P): "Správnému chování?" zeptala jsem se hlasitěji, než jsem chtěla. "Nevyváděj" mírnil mě Tren. "To mi tedy vysvětli. Ty myšlenky chápu. Musím to umět, když budeš ode mě daleko. I když jsem v tomhle dost zlenivěla, vždycky jsem spoléhala na tebe. Ale nechápu to chování. Copak se nechovám správně?" ptala jsem se ho šeptem.    Tren mi přiložil rty skoro až k uchu. "Víš, Dante mě upozornil, že bych ti to měl vysvětlit. Já tě opravdu velmi miluji, a asi proto ti toho toleruji víc, než bych měl. Tam si to nebudeš moct dovolit. Budeš mít asi volnější režim, než ostatní, ale i tak" šeptal, pohled sklopený tak, abych...

Ok, název nicmoc, i díl je tak nějak o ničem, ale i přes to doufám, že se vám bude líbit a necáte mi nějaký komentář ;) : Tren mi podržel kabát, podržel mi otevřené dveře a pomohl mi na zledovatělých schodech. Byl hrozně pozorný. Neohlédl se za Monou a bylo poznat, že pospíchá z jejího dosahu. Až když jsme zahnuli za roh náměstí, zpomalil.    Šla jsem vedle něj, hlavu plnou otázek a myšlenek. Zvědavě se na mě díval, hlavu nakloněnou ke straně a čekal, kterou otázku položím jako první. "Kolik jí je?" zeptala jsem se. Nadechl se, pozvedl jedno obočí a rty se mu pohybovaly v neslyšném počítání. "Letos jí bude 420" odpověděl po chvíli. "Páni" vydechla jsem, až to jsem nečekala. Usmíval se, přišlo mu to vtipné.    Bylo chvíli ticho. Chtěla jsem se na něco zeptat, ale neměla jsem odvahu. "Ano, vím proč" odpověděl. Polekaně jsem sebou trhla. "Nemusíš se bát se mě na něco zeptat" usmál se něžně. "Jo, já vím…jenom…jak to víš? Mně řekla, že ...

Hlásím sevám s dalším dílkem. Název je trošičku zavádějící, ale uvidíte sami, o co se bude jednat. Doufám, že jsem vás moc neodradila a přeji příjemné počtení: Celý sváteční den byl klidný a veselý. I tady se říká "Jak na Nový rok, tak po celý rok". Všichni tedy chodili s úsměvem na rtech a nehádali se. Až večer mi náladu trochu zkazilo psaní. " Chci se s tebou sejít a promluvit si. Buď zítra ve 2 odpoledne v kavárně na rohu náměstí. M." stálo v něm.    Četla jsem ho několikrát dokola. Nechápala jsem, kdo by mi mohl psát a co by mi chtěl. "Co se děje? Píše ti nějaký tajný ctitel?" zeptal se Tren, který si už nějakou chvíli prohlížel můj zamračený obličej. "Asi, a chce se se mnou sejít" odpověděla jsem a vzkaz mu podala. Při čtení se mu na čele udělalo pár vrásek. "To psala Mona" řekl po chvíli. "Mona?" zeptala jsem se nevěřícně, obě obočí vysoko nahoře. "Ano, je to její písmo i její podpis" přikývl. Vstala jsem a za...